31. neděle v mezidobí (cykl C)
Křesťanský smysl stáří a smrti
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Listopadové dny nás vedou na hřbitovy, ke hrobům těch, kteří nás předešli na věčnost. Tyto dny v nás vždy znovu probouzejí otázku: kdy umřu i já? Co je za smrtí? A tak se i my rozpomeňme: jak já myslím na věčnost? Přemýšlím o tom někdy? Dokázal bych vysvětlit, v čem spočívá křesťanská naděje na věčnost?
Dnešní radostná zvěst nám vypráví známý příběh o Zacheovi. Hlavní myšlenkou tohoto vyprávění, jakož i listu svatého apoštola Pavla do Soluně, je setkání s Kristem Pánem. Křesťané v řecké Soluni byli zmateni nějakými poplety a čekali každým dnem konec světa. Přestali normálně pracovat a žít, jenom stále čekali a báli se soudu a smrti.
Moji milí, strach ze smrti, strach z konce – to je věc ošklivá a lidé jím trpí dodnes. Znal jsem jednu starší paní, která volala na linku důvěry, že už zkrátka nemůže dál. Už osmkrát napsala svou závěť. Ale té paní vlastně nejde o závěť – té paní jde o smrt. Nemůže snést myšlenku, že tu všechno kolem bude dál a ona tu za chvíli už nebude. A že to „nebytí“ může nastat kdykoliv. A strach z té chvíle jí sedí v týle. Té paní je, jakoby stále čekala návštěvu někoho, kdo ji o všechno připraví.
Většina lidí si takové starosti nedělá. Jednoduše na své stáří a na svou smrt odmítají myslet: Ty ošklivé věci se vždy týkají je ostatních – mě NE! Kdekdo by se rád dožil stáří, to ano, ale nikdo nechce být starý. Přesto však stárneme a umíráme, a moc dobře o tom víme.
Bratři a sestry, kdo není věřící, ten se těm úzkostným pocitům brání asi ještě hůř, než člověk věřící. Nevěra – to je život bez osobní budoucnosti, bez vyhlídek do budoucna. K umění křesťanského života patří i umění stárnout a umění umírat.
My, křesťané, dobře víme, že věřící člověk je víc než nějaký živočich. Proto snadněji chápeme, že i když tělesné síly slábnou, jsou tu ještě síly duševní, o které se můžeme opírat. Proto nenaříkáme nad tím, co už nemůžeme dělat, ale těšíme se z toho, co ještě dělat můžeme.
Starší člověk musí častěji odpočívat. Je tedy konečně čas poslechnout si trochu pěkné hudby, potěšit se pohledem na hezké kytičky, přečíst si pěknou knížku, zamyslet se a zavzpomínat si na mládí.
My, křesťané, víme, že i když už nemůžeme moc pracovat, jsme přece stále důležitou součástí rodiny. Vždyť k úplnosti lidského společenství patří nejen děti a dospělí, ale také staří lidé. Svědčí o tom, že kde vyrůstají děti bez dědečka či bez babičky, je to na nich poznat většinou po celý život. Schází jim umění vzpomínat, schází jim fantazie pohádek, schází jim umění vypravovat. A starým lidem, kteří žijí bez vnoučat, zase scházejí vděční posluchači.
Moji milí, je dobře si tohle připomínat, abychom se nebáli stáří. Mějme na paměti, že stáří má své důležité místo v lidském společenství, má i svou zvláštní krásu a radost. Teď si možná myslíš – tobě se to povídá, když jsi ještě mladej! Ale počkej, až budeš opravdu starej! Ty nemoce, ta nemohoucnost! Jistě, ale zde platí už jednou řečená zásada, že stárnoucí křesťan nenaříká nad tím, co už nemůže, ale těší se z toho, co ještě může.
Zeptejme se třeba těch, kteří už ztrácejí zrak, jak si nově uvědomují, jakým darem je sluch. Zeptejme se třeba těch, kdo už nemohou chodit, co všechno se dá vidět z křesla u okna. A ty bolesti a bezmoc? Víte, moji drazí, to už je vlastně část umírání. Člověk umírá a Boží dítě se začíná rodit. A zrození, porod, to je vždy bolestná věc. Ale dá se to vydržet, každá maminka to potvrdí. Dá se to vydržet, vždyť je to brána do nového života a vstupné, které je třeba zaplatit.
A tak, bratři a sestry, moudrý křesťan přijímá bezmoc stárnutí a odumírání jako bolesti svého znovuzrození, jako svůj očistec a daň za chyby a hříchy svého mládí a celého života, jako podíl na Kristově cestě křížové a jeho výstupu na Kalvárii. Když básník napsal, že „radost z bolesti se rodí“, asi měl na mysli právě tuto křesťanskou představu.
Ale přes všechny úvahy strach ze smrti zůstává. Je především v osamělosti umírajícího: ve smrti je totiž každý sám. Věřící člověk překonává tu osamělost vyhlížením Ježíše Krista, který přichází. Když mladá Terezička Ježíškova ležela na smrtelné posteli, spolusestra ji strašila: „Počkej, jde si pro tebe smrt!“ Ale Terezička se nedala: „Kdepak, pro mne si jde Pán Ježíš!“
Moji milí, hrůza smrti je také v nejistotě umírajícího: co bude dál? Nevěřící, jak známe ze zkušenosti, se neubrání mučivému probírání dvou možností: Buď opravdu není po smrti NIC, tedy nicota, zánik – to jsou ošklivé představy! Anebo přece jenom nějaký Pámbu je, jenomže já jsem ho odmítal, já jsem si z něho dělal posměch, já jsem zazlíval druhým, když v něho věřili! Tedy bude přece jen nějaký soud? – To je také ošklivá představa!
Ale pro věřícího křesťana tato hrůza neplatí: Věřící totiž neodmítl Ježíšovu nabídku lásky. Vrací se sice kajícně, jako hříšník, jako ten marnotratný syn, ale právě proto se vrací s důvěrou, že ho přivítá otevřená náruč nebeského Otce! Křesťan může důvěřovat, že i smrt – to poslední, co se mu v životě přihodí – bude dobrá. Bude to setkání s Bohem, který je láska. Bude to setkání s Bohem, který je Bohem živých, a ne mrtvých!
Přátelé Boží, cesta životem s Ježíšem Kristem, ve víře v Krista Pána, to je život navěky. Cesta životem bez Krista, bez víry v něho, to je smrt navěky. Život bez víry stačí právě tak na to, aby člověka přivedl do hrobu. Avšak život ve víře v Krista Pána vede k plnému bytí v Bohu, k věčnému patření na Boha tváří v tvář. To je konečný smysl lidského života zde na zemi. Opravdové evangelium, vpravdě radostnou zvěst jsem vám dnes mohl hlásat! Buď za to Stvořiteli chvála a dík až na věky věků! Amen.