Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svátek sv. Benedikta, opata, patrona Evropy

11. 7. 2015

Modli se a pracuj!

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Dnes slavíme svátek sv. Bene­dikta, opata a zakladatele řádu benediktinů. Když byl ke konci druhé světové války až po základy zbořen klášter sv. Benedikta na hoře Monte­cassino, bylo všem jasné, že musí být znovu vybudován. Jeho obnova tr­vala plných dvacet let. A když jej papež bl. Pavel VI. znovu posvětil, prohlásil jeho zakladatele svatého Benedikta za patrona Evropy.

            Moji milí, a my se můžeme ptát: Co má tento mnich z 5. století společného s dnešním světem? Co má společného s lidstvem po půldruha tisíciletí od Benediktovy smrti? Kdo se ptá, ten se dozví.

            Bratři a sestry, Benedikt pocházel ze zámožné venkovské rodiny. Když ho rodiče poslali studovat do Říma, stála tam sice ještě většina nád­herných paláců, kostelů a bazilik, ale všude bylo zřejmé, že město je v hlu­bokém úpadku. Císař římský totiž přeložil sídlo římské říše do Konstanti­nopole - Cařihradu, a z Říma se stalo pouhé provinční město, bez ochrany proti vlnám barbarů, kteří se tudy valily při stěhování národů. A co římská šlechta a římské duchovenstvo? Každý bránil jen sebe a svůj majetek v boji všech proti všem. Nebylo tu síly ani moci, která by vnesla pořádek.

            Moji drazí, toto všechno mladý a vnímavý Benedikt zcela jasně viděl. Co si počít v takové všeobecné mravní poušti? Benedikt si řekl: Ce­lou tu poušť najednou zúrodnit nelze, ale v každé poušti lze zřídit oázy – ostrovy života. A tak si Benedikt takový způsob života v oddělení od pouště tehdejšího světa nejprve vyzkoušel sám na sobě. A pak začal ty, kteří za ním přicházeli, učit žít ve společenství oázy, ve společenství sku­tečného ostrova života, a tím je klášter.

            Bratři a sestry, svatý Benedikt pro život v klášteře sepsal tzv. mniš­skou reguli, neboli pravidla řeholního života. Tato pravidla jsou absolutně nadčasová a platí dodnes. Podle řehole svatého Benedikta přestává být práce v klášteře otročinou chudých, ale stává se právem všech. Podle jeho řehole je práce rovnocenná s modlitbou. Toto pravidlo vyjádřil svatý Be­nedikt velice známým heslem, které může být pro každého z nás životním programem: ORA ET LABORA, což přeloženo jest: MODLI SE A PRA­CUJ!

            Moji milí, život v klášterním společenství je pro řeholní bratry sva­tého Benedikta jakousi Kristovou církví v malém, kde všichni jsou jedním tělem a Kristus Pán je jejich hlavou. Jeho regule je dodnes živá, dodnes tvoří jádro moderních řeholních společenství. Dodnes živá je jeho myš­lenka, jak lze přežít v poušti společenského mravního úpadku: Celý svět naráz neobrátíme, ale můžeme vytvořit oázy, kde se lidé snaží žít v Kris­tově lásce.

            Bratři a sestry, řehole svatého Benedikta dala svaté Kristově Církvi dodnes na 50.000 světců a kolem padesáti papežů. Abychom lépe docenili nesmírný přínos svatého Benedikta pro všechny časy a doby, připomeňme si ještě tři rady z Benediktovy regule: Hned první věta jeho řeholních pra­videl začíná výzvou „Snaž se naslouchat! Nakloň ucho svého srdce!“ Ano, máme si kolem sebe vytvořit prostor ticha, mlčení, naslouchání, kde by umlkla záplava slov, kde bychom mohli uslyšet a vnímat slovo roz­hodné – a  tím je jedině slovo Boží. Kultivovat Evropu nového tisíciletí znamená i dnes učit lidi naslouchat, vytvářet lidem prostor ticha, aby mohli uslyšet hlas Boží.

            Moji drazí, druhou radou, kterou si chceme připomenout, je rada: „Snaž se chválit!“ Na dobré slovo se sluší odpovědět uznáním, pochvále­ním. Proto svatý Benedikt svolává mnichy, aby se vícekrát za den scházeli a chválili Boha za to, co směli v uplynulých hodinách zažít a vykonat. Chce, aby celý život byl jedinou chválou Boží. A také chce, abychom chválili své bližní za všechno, co je na nich dobrého. Kultivovat Evropu třetího tisíciletí znamená i dnes učit se děkovné modlitbě, učit se vidět dobro v lidech kolem nás.

            Bratři a sestry, poslední radou svatého Benedikta je rada: „Snaž se žehnat!“ Samotné jméno „Benedictus“ znamená „požehnaný“. Za dobro se sluší nejenom poděkovat, ale máme se učit také dobro přát druhým lidem, to jest druhým lidem máme žehnat. Bratři si mají žehnat navzájem, rovněž mají žehnat všem příchozím, mají přicházet s požehnáním i k těm, kteří se něčím provinili. Ba dokonce svatý Benedikt požaduje, aby i ten, komu bylo ublíženo – třebas nespravedlivou pomluvou – šel za pomlouvačem a požá­dal ho o požehnání. Takže se v těch ústech slovo zlé mění v slovo dobré.

            Přátelé Boží, kultivovat Evropu třetího tisíciletí tedy znamená i dnes učit lidi věřit na sílu dobrého slova, učit lidi žehnat, tedy otevírat v lidech hluboké prameny jeho dobra. Jsou to hluboké prameny, kolem nichž mohou i v poušti tohoto zvráceného a bezbožeckého světa vyrůstat oázy života, modlitby a skutečné Kristovy lásky. Svatý Benedikte, oroduj za nás! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.