Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svátek Křtu Páně (cykl B)

11. 1. 2015

Vím, čí jsem

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Jednou jsem přišel na ná­vštěvu ke svým příbuzným, kde vládl nepředstavitelný zmatek. A moje sestřenice mi na vysvětlenou řekla: „Pomalu už ani nevím, čí jsem.“ Tako­vého člověka politujeme. Ta větička totiž vyjadřuje víc než deset jiných. Říká, že člověk lítá jako hadr na holi a je uhoněný jako štvané zvíře. Že toho má zkrátka naloženo na svých bedrech až až.

            Moji milí, každý člověk, který má všech pět pohromadě, ví, čí je. Máme přece jméno, které nás zařazuje do rodiny, z níž jsme vyšli. Už malé dítě ví, že patří mamince a tatínkovi, a z jeho žvatlání pochopíme, že mu to vůbec není proti mysli. Nebo když se dva lidé mají rádi, pak jeden patří druhému – žena svému muži a muž své ženě. A je to krásné. A vůbec si myslím, že v nás všech je potřeba, abychom někomu patřili. Nakonec ani ta závěrečná větička na konci dopisu „Pozdravuje tě tvůj...“ není bez vý­znamu. Prostě nechceme být NIČÍ, ale chceme být NĚČÍ.

            Bratři a sestry, dnes je na světě mnoho těch, kteří nevědí, čí jsou. Ne snad proto, že by zapomněli na své jméno či na jména svých rodin – teď to myslím v trochu jiném světle slova smyslu. Ti lidé nevědí, čí jsou, protože neznají Kristovo evangelium. Kdo uslyšel radostnou zvěst, kdo se stal křesťanem, ten velmi rychle pochopí, čí je: je Kristův.

            Moji drazí, Bůh nás k tomu povolal a k tomu nás stvořil, abychom nebyli sami. Abychom nepropadali do zoufalství osamocenosti a opuště­nosti. Bůh nás povolal do společenství lásky. Právě proto se Bůh stal člo­věkem, aby nás znovu pozval do společenství života Nejsvětější Trojice. Bůh je láska, která se sděluje nám, lidem. Právě proto o Vánocích zaznělo to překrásné proroctví Izaiášovo: Ejhle, Panna počne a porodí Syna a na­zváno bude jméno jeho Emmanu-El, to jest BŮH S NÁMI.

            Bratři a sestry, my opravdu nejsme ničí. My jsme děti Boží. Bůh nás znovu přijal za své ve svém jednorozeném Synu Ježíši Kristu. A tak jako to potvrdil o Kristu: „Toto je můj milovaný Syn,“ tak to říká i Kristus Pán každému z nás: Váš nebeský Otec o tobě ví a má tě moc rád. Kristus Pán nás přijal za své a užil k tomu pěkného obrazu ze života – Dobrý pas­týř a jeho ovečky.

            Moji milí, Pán Ježíš nazývá ovečkami všechny ty, kteří jdou za ním, kteří mu věří. A sebe nazval Dobrým pastýřem, který své ovce chrání před vlkem. Nedá si vyrvat ani jednu ovečku, protože každou má rád a každá mu patří. A také každou ovečku zná jménem, a každá ovečka je označena Kristovou značkou – a tou je jeho smrt na kříži. Abychom si tak velikou věc mohli aspoň trochu přiblížit, připomínáme si to svatým křtem. Buď malému děťátku anebo dospělému katechumenovi je vylita na hlavu voda, je vysloveno jeho jméno a zaznívají nad ním slova: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

            Bratři a sestry, ať už jsme byli pokřtěni jako nemluvňátka či jako dospělí, stali jsme se účastni Kristovy smrti na kříži. Ta křestní voda při­pomíná Kristovu krev, která vytékala z jeho svatých ran v náš prospěch. Asi je to dost těžké pochopit, protože všichni zde stojíme před úžasným tajemstvím víry. Ostatně v církvi nekřtíme proto, že bychom všemu rozu­měli, ale proto, že Kristus Pán to tak přikázal. Před svým odchodem do nebeské slávy dal Pán Ježíš apoštolům úkol, aby z lidí všech národů učinili jeho učedníky, a  aby je křtili na jméno Otce i Syna i Ducha sva­tého.

            Moji drazí, a právě při svatém křtu se lidé stávají Božími dětmi. A my se můžeme ptát: Jaký to má ještě důsledek? K tomu si uvedeme malý příklad: Představte si, že je někdo nemocen – má třeba anginu. Dostane od  lékaře antibiotika. Když ty léky zaberou, pak v našem těle něco odumře. Naštěstí. Odumře to, co nám nepatří, totiž neviditelní a přitom nebezpeční nepřátelé – mikrobi. Kdyby je lék neusmrtil, mohli by řádit podle libosti, a pak bychom třeba mohli umřít my sami. Ano, tento příklad může být obra­zem svatého křtu. Křest je znamením Kristovy smrti. Je znamením, že se týká i  nás, přesněji řečeno – toho zlého v nás. Spolu s Kristem jsme ze­mřeli starému životu, byli jsme s ním pohřbeni a vstali k novému životu.

            Bratři a sestry, ten obraz nemocného můžeme dokončit: Když už ten člověk může polykat bez bolesti a má normální teplotu, je uzdraven. Podobně naše víra a láska ke Kristu Pánu je dokladem toho, že už v nás zemřela „infekce“, která se nazývá HŘÍCH. To je smysl svatého křtu: Názorně nám ukazuje, že naše ZLÉ JÁ odumřelo v Kristově smrti na kříži. A protože Kristus byl vzkříšen a žije, žije i v nás. A tak my ži­jeme s ním.

            Přátelé Boží, křest je velikým tajemstvím. Je potvrzením toho, že patříme bez výhrad svému dobrému Pánu. A proto každý křesťan může s radostí vyznat: Ano, já vím, čí jsem! Jsem bratr, jsem sestra Krista Pána. Jsem milované dítě nebeského Otce. A jako takoví máme plné právo prožít svůj život pozemský v křesťanské naději na život věčný. Po­chválen buď Pán Ježíš Kristus.