Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze

28. 5. 2015

Jako Kristus ukřižovaný, sám se staň obětí !

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Dnes slavíme nově zavedený svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze, který se slaví vždy ve čtvrtek po slavnosti Seslání Ducha svatého. Co je podstatou tohoto svátku našeho Pána Ježíše Krista? Kristus Pán je nejvyšší kněz navěky podle Melchizedechova řádu, v němž má nebeský Otec od věků zalíbení. Tento prostředník mezi Bohem a lidmi naplnil Otcovu vůli a přinesl sám sebe na oltáři kříže jako oběť za spásu celého světa. Tím ustanovil způsob věčné oběti a veden bratrskou láskou vybírá si ze synů Adamových lidi, které volá ke kněžství, aby z této oběti, neustále v církvi zpřítomňované, vyvěraly prameny božské síly, vytvářející nové nebe a novou zemi. A tak aby se po všechny časy a v celé šíři naplňovalo to, co oko nevidělo, ani ucho ne-slyšelo, a na co člověk nikdy ani nepomyslil.

            Moji milí, proto se dnes chceme zamyslet nad svátostným kněžstvím. My, kněží Nové smlouvy, jsme byli k této posvátné službě vybráni samotným Kristem – nejvyšším a věčným knězem. Vždyť On sám řekl: „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás!“ A tak bychom si především měli dobře uvědomit, co je pro svátost Kristova kněžství nejtypičtější. Jsem přesvědčen, že to víte i vy, drazí bratři a sestry v Kristu! Je to cosi, co se v tomto pohanském světě jaksi „nenosí“. Ano, je to oběť. V dnešní promluvě budu hovořit o oběti.

            Bratři a sestry, možná si teď někdo z vás řekne: „Oběť? – To tedy není zrovna radostné téma!“ Ano, já vím. Skutečně se oběť v tomto zkaženém a zvráceném světě moc „nenosí“. Cítíme v tom cosi neradostného, trpkého. Cítíme v tom nějaký zmar, nějakou velikou ztrátu. Ale právě oběť je největší šance pro každého. A abych dokázal, že jsem si to nevymyslel, připomenu něco, co slýcháváme velmi často při mši svaté, v třetí eucharistické modlitbě: „Pro tuto oběť našeho smíření dej Bože celému světu mír a spásu.“ Pro oběť je schopen Bůh dát celému světu dva nejcennější dary, které si vůbec můžeme přát: Pro život vezdejší – mír a pro život věčný – spásu!

            Moji drazí, to je síla oběti. A jestliže je to s obětí opravdu takto, potom přestává být v našich očích něčím neradostným a stává se jedinou nadějí. Radostnou nadějí pro celý svět a pro každého člověka, protože kdo z nás by ke svému životu nepotřeboval mír a spásu!!! A proto říká kněz při mši svaté za sebe i za všechny: „Ať se staneme obětí úplnou a ustavičnou...“ Nejenom tedy kněz, ale my všichni se máme stát obětí. Abychom mohli dostat dědictví se všemi vyvolenými.

            Bratři a sestry, položme si otázku: Jak to ale máme udělat? Jak se stát obětí? — Není to nic složitého. Je to úplně prosté. Obětovat znamená dávat! Otevírat dlaň a ruku ne k braní, ale k dávání. A to je přece láska. Daruje ten, kdo miluje. Tím se přece láska projevuje. Neláska se projevuje tím, že něco vezmeš. Láska se projevuje tím, že dáváš. A nikdy nemůžeš něco dát, aniž bys to obětoval. Aniž by ses toho vzdal. A proto láska a oběť jdou ruku v ruce, a jejich společnou činností, jejich výsledkem, je vždycky dávání.

            Moji milí, zbývá ještě říct, proč je toto dávání – tedy oběť – tak důležitá? Nešlo by to přece nějak bez ní? Podívejme se na Pána Ježíše – nejvyššího a věčného kněze. A vzpomeňme si na tu chvíli, kdy stojí v jeruzalémském chrámu a pozorně se dívá, jak lidé dávají své dary do chrámové pokladnice. A kdo ho nejvíc fascinuje? Nikoliv boháči, kteří dávají ze svého přebytku. Krista Pána nejvíc fascinuje chudá vdova, která tam hodila dva haléře. To proto, že ona jednala stejně jako Kristus. Darovala všechno, co měla – celé své živobytí!

            Bratři a sestry, Kristus Pán také daroval všechno. Dal za nás svůj život, dal se nám v Eucharistii – ve Velebné svátosti, kterou na Zelený čtvrtek při Poslední večeři ustanovil. Ve Velebné svátosti je Pán Ježíš pod způsobami chleba a vína opravdu, skutečně a podstatně přítomen s celým svým Tělem a Krví, duší i božstvím. Ve Mši svaté se zpřítomňuje nekrvavým způsobem Kristova SMÍRNÁ OBĚŤ za naše hříchy – nekrvavým způsobem se zde zpřítomňuje Kristova krvavá oběť na kříži, kterou Kristus Pán přináší nebeskému Otci ZA NÁS a ZA MNOHÉ na odpuštění hříchů. A konečně se k tomuto nekrvavému zpřítomnění Kristovy oběti na kříži připojuje svaté přijímání jakožto přivlastnění ovoce Kristovy oběti, jako duchovní pokrm pro věřící – jako nebeská hostina Beránkova.

Moji drazí, Kristus Pán obětoval všechno, a proto všechno získal. Smrt mu už totiž neměla co vzít. Nic už jí nezbylo, protože smrt bere pouze to, co je nerozdané. A právě v tom je naše záchrana. Proto jsem si na počátku dovolil říci, že oběť je největší šance pro každého. Jestliže obětujeme všechno, smrt už nám nebude mít co vzít. V tom je síla oběti. Je v ní záchrana ze smrti věčné.

Bratři a sestry, žít životem oběti je úkol pro všechny. A vrcholně se tento způsob života nabízí ve svátostném kněžství. Kněžství je vrcholná příležitost po vzoru Krista a ve spojení s Ním dávat všechno. To je hlavním úkolem kněze: Dávat všechno! Aby už nic nezbylo smrti. Tak se stává kněz mužem života. Tak se kněz stává služebníkem života. Velice krásně to vyjádřil českobudějovický biskup blahé paměti, rodák tam od nás z jihozápadní Moravy, Josef Hlouch: „Více než knězem nikdo na světě nemůže být.“

            Moji milí, proto jsme se i my, služebníci nehodní a neužiteční, stali Kristovými kněžími. Nejenom abychom učili – to je úkolem i jiných povolání. Nejenom abychom těšili – to musí všichni křesťané. Nejenom abychom napomínali a povzbuzovali – i toto je úkolem všech, kteří milují. Podstatou kněžství – tím naprostým jádrem kněžství – je to, co jsme slyšeli při kněžském svěcení z úst biskupa-světitele: „JAKO KRISTUS UKŘIŽOVANÝ, SÁM SE STAŇ OBĚTÍ !!!“ — A tak i já upírám svůj zrak na  ukřižovaného Krista. Snažím se na Něho dobře dívat. A co vidím? Vidím jeho ruce. Kristus má rozpřažené ruce. To je dávání! Na všechny strany to rozšiřuje člověka, rozšiřuje to jeho srdce.

            Přátelé Boží, svou úvahu zakončím slovy stigmatizovaného kapucínského kněze svatého Padre Pia da Pietralcina, který byl plných padesát let doslova a do písmene ikonou ukřižovaného Krista. Jeho slova nádherně vyjadřují vzájemný vztah lásky a oběti: „Kristus je láska ukřižovaná, můžeme ji najít jen na kříži. Proto je Kristus – Láska někdy tak neznámá. Chceme totiž lásku, ale odmítáme trpět. Ježíšova náruč je otevřená, ale ruce má přibité. Kdo ho chce obejmout, musí ho obejmout i s jeho křížem, musí se zúčastnit i jeho agónie.“ Tolik slova svatého Padre Pia. Kéž i pro oběti nás všech dá Bůh celému světu mír a spásu! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus – nejvyšší a věčný kněz – nyní i vždycky, až na věky věků! Amen.