Jdi na obsah Jdi na menu
 


SLAVNOST SVATÉHO JOSEFA, SNOUBENCE PANNY MARIE

19. 3. 2015

svaty_josef.jpg

Jděte k Josefovi

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! V evangeliu svatého Matouše najdeme dlouhou řadu pokolení. Jsou to známá i neznámá jména mužů a žen. Řada praotců začíná Abrahámem a končí Josefem a Ježíšem. To je první písemná zpráva o svatém tesaři z Nazareta. Pak je častěji jmenován, ale jen jakoby na okraji. Není zaznamenáno ani jedno slovo z jeho úst. Mnoho knih bylo napsáno o svatém Josefovi, a mnohé je tam přejato z legend a podání. My si dnes připomeneme to, co o svatém Josefovi říká Písmo svaté.

            Moji milí, první bližší jeho popis nám podává svatý Matouš, když říká: Josef, její muž, byl spravedlivý. Tento výraz v tehdejší řeči znamená, že byl věřící, čestný a snaživý. Písmo svaté vypravuje, že byl tesařem a byl zasnouben s dívkou z Nazareta, jménem Maria. A víme, že Panna Maria byla ze vznešeného, ale chudého rodu. Legenda vypravuje, že Maria byla vychovaná v jeruzalémském chrámě a konala tam zbožnou službu, než ji Bůh povolal k nejvyššímu úkolu, který kdy byl na tomto světě nějaké ženě svěřen. Legenda též vypravuje, že se hlásilo mnoho nápadníků. Maria po­nechala volbu na Bohu. Každý donesl svou hůl do chrámu a modlili se k Hospodinu, aby dal nějaké znamení, jaká je jeho vůle. Příští dny se uká­zaly na holi tesaře Josefa listy a květy. Proto mu Maria dala své slovo ke svazku před oltářem.

            Bratři a sestry, dále u svatého Matouše čteme: Neboj se vzít Marii k sobě. Není snadné popsat s něžným ostychem a patřičnou vážností, co bylo Josefovi sděleno ve snu. V době, kdy Maria byla jeho snoubenkou, zpozoroval, že se stala matkou. Co si o tom myslel? Nerozuměl, co se stalo, a přemýšlel, že ji tajně propustí. Tu odhalil Bůh svaté tajemství a skrze svého posla mu dal ve snu pokyn, co má dělat. A tím se najednou mění život tesaře Josefa. Z obyčejného řemeslníka se stává Boží strážce u nejsvětější svatyně, kterou svět kdy viděl. Začala mu jedinečná, omilost­něná cesta: Boží úkol po celý život pečovat o Pannu Marii a o její tajemné dítě. Jen člověk s živou vírou mohl pochopit a naplnit toto zjevení. To také vyjadřuje lilie v ruce Josefově. Legenda vypravuje, že Josef zdálky prová­zel Pannu Marii na její cestě k Alžbětě. Sbíral růže, to znamená hodně roz­jímal a hodně se modlil.

            Moji drazí, evangelista Lukáš píše, že pro ně nebylo místa v zájezd­ním útulku. V některých krajích chodí před vánocemi poutníci, kle­pou na dveře a prosí o nocleh. Myslíme na tichou radost, na stromeček, jesličky, na radost udělanou a očekávanou. Ty první vánoce však byly jiné. Když se Josef z Nazareta vydal na cestu, aby vyplnil caesarův rozkaz, když doprovázel Marii s jejím sladkým tajemstvím do Betléma, netušil, jak dlouho bude trvat tato jejich cesta. Nemyslel na Heroda, na daleký Egypt, ani na  vraždu neviňátek, ani na bídu v cizině. Cesta trvala čtyři dny. Když došli až do Betléma, bylo městečko plné těch, kteří se též přišli zapsat. Od té chvíle, kdy v Nazaretě zaznělo první Zdrávas Maria, uplynulo právě devět měsíců. Josef a Maria věděli, že tajemství Panny Marie bude zje­veno. Proto nezůstali v přeplněné hospodě. Tichá stáj před městem jim byla milejší. Klid hvězdné noci byl vhodným rámcem pro nastávající udá­lost. Bůh byl s nimi a  tuto noc proměnil ve svatou noc.

            Bratři a sestry, dále u Lukáše čteme, že našli Marii a Josefa a Dítě v jeslích. Půlnoc v betlémské stáji – to byl vrchol života sv. Josefa. Andělé zvěstovali světu, že byl obnoven řád mezi Bohem a lidmi. Pak přišli pastýři a vyprávěli, že také jim Boží poslové zvěstovali radost velikou. A Boží Syn tu ležel na seně, malý a bezmocný jako všechny děti. Najednou všechno dostávalo svůj smysl: rozkaz císaře, osamělá jeskyně, cesta sem do Betléma. Všechno bylo předem předpovězeno. Pevná víra je jako vůdčí hvězda na nepřehledných cestách. Všechno je v dobrých rukou Božích. Nic nás nemusí děsit, nic nemusí nahánět strach. Všechno pomine, je Bůh je stále tentýž, bez proměny.

            Moji milí, u Matouše čteme varovná slova: Vezmi Dítě a jeho matku a uteč! Světlo vánoc trvalo jen krátce. Josef rozvažoval stará pro­roctví, že Bůh pošle Vykupitele. Ovšem, stálo tam též, že až dítě dospěje, musí trpět, bude jako červ a ne jako člověk. Pak přišli mudrci z daleké země, blaženě poklekli před dítětem a položili své dary. Třpytivé zlato, vonné kadidlo a  hojivou myrrhu. Josef chápal, že tyto dary mají hlubší smysl. Mezitím byl s Marií a Dítětem v chrámě. Také tam bylo od Boha všechno připraveno. Stařičký Simeon prorokoval, že dítěti nebudou věřit a srdce matky pronikne meč. A pak přišla pro Josefa zpráva v noci: Vstaň a uteč! Znovu starost a úzkost. Noc byla temná a plná nejistoty. Kolik to bylo trampot, než v cizí zemi našel příbytek a práci. Ale vždy zůstal Bůh silnější: „Vrať se domů, zemřeli ti, co ukládali dítěti o život.“

            Bratři a sestry, u Lukáše slyšíme výčitku: Synu, proč jsi nám to učinil? Nevíme přesně, jak dlouho trval pobyt v Egyptě. Anděl dal příkaz k návratu. Josef šel prvně do Betléma. Když se tam dověděl o neklidných poměrech, pokračoval v cestě do Galileje – do Nazareta. Toto město se mělo stát domovem všech rodin. Jak krásný tam byl život! Obrazy Svaté rodiny zdobí příbytky věřících. Ale i tam byly starosti v domě drobného řemeslníka. Do té doby spadá pouť Svaté rodiny do svatého města Jeruza­léma. Putovali spolu se sousedy a známými. Skromná strava, skromné ubytování, zato hodně modlitby. Večer na zpáteční cestě chlapec Ježíš chyběl. Následovaly tři dny úzkostlivého hledání. A konečně našli dítko Ježíše v chrámové škole. A on jim řekl velice vážná slova: „Musím být tam, kde je můj Otec.“ A tato slova by měla být potěchou při každém lou­čení. Když jde dítě do ciziny, otec daleko do práce, při odloučení cestují­cích a odlou­čených. Nikdo totiž nejde do cizí země: Bůh je tady i tam. Na něho máme složit své starosti. Nebeský Otec přikáže svým svatým andělům, aby nás opatrovali na všech našich cestách.

            Moji drazí, žalmista volá: Drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho zbožných. A toto se plně vztahuje na svatého Josefa. Podle le­gendy zemřel svatý Josef dříve, než Pán Ježíš opustil svůj domov. Nemusel prožívat nevděk lidu a bolest Velkého pátku. Proto považujeme jeho smrt za nejkrásnější lidské umírání. Josef si pamatoval z jeruzalémského chrámu jásavý děkovný hymnus na rozloučenou, jak jej přednesl stařičký Simeon: „Nyní mě můžeš, Pane, propustit v pokoji. Moje oči uviděly Spa­sitele, světlo k osvícení pohanů.“ Oči svatého Josefa se zavíraly vedle Je­žíše, který je světlem nezapadajícím, vedle Ježíše, který je vzkříšení a ži­vot. On jednou bude odměňovat i trestat. A spolu s Ježíšem stála u smrtel­ného lože Panna Maria, nebeská královna. A proto je zcela zřejmé, že od­poroučíme svatému Josefovi naši těžkou hodinu smrti, a že umírající vzý­vají právě jméno Josefovo.

            Přátelé Boží, až do jeho smrti si obyvatelé Nazareta nějak příliš Josefa nevážili. Teprve později rostla úcta k pěstounu Krista Pána. Oceňu­jeme jeho víru, jeho věrnost a čistotu. Lidé se přesvědčili a stále se pře­svědčují, jak mocná je jeho přímluva u Božího trůnu. Proto se nacházejí jeho obrazy v příbytcích lidí, v kostelích i kaplích. Svatý Josef je ochrán­cem rodin, přímluvcem za šťastnou hodinku smrti, vzorem mladých lidí a také patronem uprchlíků a lidí bez střechy nad hlavou. Svatý otec Pius XII. ho roku 1955 prohlásil patronem a vzorem všech dělníků. A tak tedy dnes prosme, ať nás svatý Josef uchová v pevné víře a tiché věrnosti. Ať se při­mlouvá za naše domovy, za svatou církev i za celou naši vlast, a ať nás jednou doprovodí před trůn našeho nebeského Otce. Svatý Josefe, pravý pěstoune Pána našeho Ježíše Krista a nejčistší snou­benče blahoslavené Marie vždy Panny, oroduj za nás a za všechny umírající dnešního dne! Amen.