Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. NEDĚLE VELIKONOČNÍ (cykl B)

17. 5. 2015

Náš vztah ke světu

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! V evangeliu podle svatého Jana jsme právě vyslechli jednu z nejkrásnějších Ježíšových modliteb – tzv. velekněžskou modlitbu. V ní se Kristus Pán obrací ke svému nebes­kému Otci a prosí za své učedníky, a tím pádem vlastně prosí za každého z nás. V této Ježíšově velekněžské modlitbě zaznívá také slovo, pojem, kte­rému asi mnohý z nás dobře nerozumí. Tímto pojmem je – SVĚT. Co je míněno pod tímto pojmem a jaký k němu máme mít vztah? To bude osno­vou dnešní promluvy.

            Moji milí, svět je něco krásného, co Bůh stvořil pro nás lidi. Z Písma svatého víme, že když Bůh svět stvořil, viděl, že je to dobré. Bůh stvořil svět pro člověka. A přesto slyšíme z úst Pána Ježíše, že svět je něco, co člověku ubližuje. Ježíš o učednících – a tím i o nás – říká, že svět má k nám nenávist. Svět je tedy něco, co jde proti Bohu. A Pán Ježíš prosí, aby nás Bůh ze světa nebral, ale aby nás chránil od toho Zlého.

            Bratři a sestry, staří duchovní otcové učili jasně a zřetelně, že kdo chce jít k Bohu, musí se zříci tohoto světa. Musí utéci ze světa někam na hory nebo do pouště, zkrátka musí odejít do samoty. A ze slova Božího skutečně vnímáme ostrý rozpor mezi světem a Kristem. Jak si to máme vysvětlit? Jak tomu máme porozumět?

            Moji drazí, z evangelia svatého Jana známe noční rozhovor Pána Ježíše se zbožným a učeným farizejem Nikodémem, takto členem židov­ského sanhedrinu. Nikodémovi Pán Ježíš říká: „Bůh tak miloval svět, že poslal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Když tedy mluvíme o světě, musíme dobře rozlišovat: Na jedné straně je zde svět dobrý, který stvořil Bůh – a na straně druhé je zde svět zlý, který vytvářejí lidé, který Boha nenávidí a od Boha odvádí.

            Bratři a sestry, všechny stvořené věci, všechny krásy, dobra, radosti nám mají pomáhat, mají nás pozvedat k Bohu. V okamžiku, kdy nás za­čnou svádět, stávají se pro nás jakýmsi náhradním „bohem“, a nikoliv prostředkem k dosažení věčného cíle. V tomto okamžiku začínají být stvo­řené věci pro nás zlými a špatnými. Právě toto dobře věděli a znali ti staří mniši, ti „otcové pouště“, a proto utíkali na poušť nebo do hor – zkrátka utíkali do samoty, pryč od světa a od lidí. A v samotě se pak stávali sil­nými, tam odříkáním a duchovním cvičením překonávali špatný vztah ke světu.

            Moji milí, staří duchovní otcové učí, že svět je zapomenutí na Boha. Všechny věci, co Bůh stvořil, jsou dobré, protože Bůh nemůže stvo­řit nic, co by nebylo dobré. Stvořené věci nám mají připomínat svého Tvůrce. Bohužel, je zde jedna veliká chyba: zlobou a pýchou se lidské oko zatemnilo a při pohledu na svět už nedokáže myslet na Boha Stvořitele. Stvořené věci odvádějí pozornost od Boha. Pro člověka se proto v jistém okamžiku svět stává zapomenutím na Boha.

            Bratři a sestry, a my se můžeme ptát: Co teď s tím? Cožpak je možné, abychom ze světa utíkali? Jistěže ne! Ani Pán Ježíš přece neprosí, aby nás nebeský Otec z tohoto světa vzal pryč. Ale Pán Ježíš prosí, aby nás nebeský Otec v tomto světě posílil a chránil nás od zlého.

             Moji drazí, a zde je klíč k porozumění. My dobře známe z našich českých pohádek příběhy o hloupém Honzovi, který ovšem ve skutečnosti vůbec hloupý nebyl. V těchto pohádkách skoro vždycky Honza odchází do světa na zkušenou. Samozřejmě v dnešní moderní době bychom řekli: Honza se otevřel světu a učí se moudrosti a zkušenosti jiných národů. Pod­stata věci však zůstává stejná.

              Bratři a sestry, tyto obrazy nám naznačují, o co tady vlastně jde. Svět je pro nás něčím, kde se máme vyučit. Svět je pro nás zkouškou: Jdi na zkušenou do světa. Svět je místo, kde máme prověřit svou lásku k Bohu. Svět je místo, kde máme osvědčit svou věrnost Bohu.                                                                          

            Moji milí, Pán Ježíš také vstoupil do světa. Prošel velmi tvrdou zkouškou. Čteme o něm, že byl vyzkoušen ve všem – kromě hříchu. A nyní se vrátil ke svému Otci v nebi. A sám o sobě řekl: „Až budu vyvý­šen ze země, přitáhnu všechny lidi k sobě.“ Ano, toto je veliké Ježíšovo dílo – záchrana z tohoto světa, pozdvižení všeho k Bohu. Toto je křesťan­ství. A my, křesťané, v tomto Ježíšově díle pokračujeme. Právě proto nás nevzal ze světa, právě proto nás nechává stále zde, protože chce, abychom tomuto světu pomáhali.

            Bratři a sestry, proto je třeba, abychom si i my dnes uvědomili, že jsme dědici Kristova poslání. My jsme posláni celému dnešnímu světu. Ale jako Ježíšovi vyslanci musíme být zakotveni jinde než v tomto světě. Musíme jako Pán Ježíš NEBÝT z tohoto světa! Jinak bychom tomuto světu neměli co říci a neměli bychom tomuto světu co dát.

            Moji drazí, už jste někdy pozorovali, jak z velké lodi spadne někdo do moře – jak se v námořnické hantýrce říká „muž přes palubu“? Jak po­sádka na lodi takovému muži přes palubu pomáhá? Myslíte si, že mu po­můžou tím, že skočí tam do moře za ním? To v žádném případě ne. Ale v takovém případě se musí z paluby lodi spustit do moře záchranné kolo na provazu. A pouze ten, kdo je tam nahoře na palubě, může tonoucího člo­věka vytáhnout. A to je smysl Ježíšových slov: až budu vyvýšen ze země, potáhnu všechny lidi k sobě.

            Přátelé Boží, a to je také smysl našeho křesťanského poslání. My nesmíme být těmi, co jsou z tohoto světa. My musíme být lidmi, kteří jsou zakotveni nahoře. A potom budeme schopni všechny ty, kteří se v bahně tohoto světa topí, vytáhnout nahoru, k výšinám – ke skutečnému životu dětí Božích v pravdě a lásce! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.