Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. NEDĚLE VELIKONOČNÍ (cykl C)

28. 4. 2013

Hle – všechno tvořím nové

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! V letošním roce čteme kaž­dou neděli velikonoční z knihy Zjevení svatého apoštola Jana – z tzv. Apokalypsy. A tak dnes opět budeme o této knize společně uvažovat. To, co jsme dnes slyšeli v úryvku z knihy Zjevení, je úžasnou výpovědí o skvělé budoucnosti. Můžeme bez nadsázky říci, že je to jedna z nejradost­nějších zpráv z celé bible. Přesvědčíme se o tom.

            Moji milí, apoštol Jan ve svém vidění uviděl a pochopil, bylo mu zjeveno to, co nazýváme novým věkem. Svatý Jan dnes poprvé uslyšel promluvit toho, který sedí na trůně – samého Boha.. Je to poprvé a také naposledy, co zde Bůh promluvil. Výpověď a prohlášení Boha je svrcho­vané: Hle, všechno co tvořím, je NOVÉ. Ano, to je okamžik, kdy Bůh s konečnou platností učiní zvrat celému pohybu dějin. Půjde o naprostou kvalitativní změnu. Namísto zla nastoupí v celé své plnosti dobro.

            Bratři a sestry, na konci času se bude zdát – a dnes už to tak i vy­padá – jako by tím posledním nebyl Ježíš, nýbrž Satan, jako by ovládal a vytvářel nový svět. Ale nemusíme se bát! Skálopevně zde stojí slovo Ježí­šovo, psané jeho krví – jeho slovo, které zpečetil svou smrtí na kříži: Já jsem poslední – živý! Ano, Kristus Pán přijde jako ten poslední a jeho pří­chodem skončí Satan a jeho moc. Stane se to náhle, přes noc – Ježíš přijde ve své slávě. To je definitivní a poslední slovo. Ježíš jako by tímto slo­vem přetrhl jedinou čarou všechny řeči, spisy a nespočetné výpady a vý­mysly, které se už dnes staví v politickém a náboženském životě proti němu. Ať si kdo chce co chce píše či mluví, Kristus Pán zůstává tím prv­ním a posledním.

            Moji drazí, naposledy tedy promluví Bůh, a jeho slovo tak jako na počátku stvoření i v tomto okamžiku vytvoří všechno nové. Díky Bohu za toto jeho věčné královské slovo! Nestačily by nám hodiny povídání k tomu, co obsahuje těch několik vět našeho dnešního úryvku a o tom, co se děje v dnešním světě. My si však všimneme ještě jedné podstatné malič­kosti. Jak Bůh vlastně všechno vytvoří nové? Zničí snad celý svět a pří­rodu a lidi? Spálí to snad ohněm?

            Bratři a sestry, tak tomu rozhodně nebude. Z mnoha výkladů těch tajemných míst slova Božího vysvítá, že půjde o očistu od zla. Bůh pouze odstraní ze svého díla, ze svého stvoření veškeré zlo. On všechno prostoupí a pronikne svou láskou, všechno očistí a obnoví. Celé stvoření zazáří v novém světle. A jestli něco shoří, a to nevíme jak, tak to bude jen zlo. Do­jde ke kvalitativní změně v celém stvoření. Ale už teď je to mezi námi. Apoštol Pavel píše v druhém listu do Korinta toto: Je-li kdo v Kristu, když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. Staré řády pominuly, nové věci nastoupily. Takže to dílo obnovy už je zde, už pomalu roste, ale my je nevidíme. Je to dílo neviditelné milosti Boží.

            Moji milí, možná nám to pomůže lépe pochopit roztomilá legenda o dvou mniších. Ve starých knihách se dočetli, že na konci světa se na­chází místo, kde se země stýká s nebem. A tak se společně vydali na cestu a hledali. Cestou prošli mnoha úskalími a čelili různým nebezpečím, mu­seli si mnoho odříci, prožili veliká strádání, ale už se nemohli vrátit. Vě­děli, že tam na konci světa na ně čeká Bůh.

            Bratři a sestry, a tak prochodili po tom širém světě mnoho let. Až jednoho dne vpodvečer dorazili k tomu, co hledali: dveře do nebe, bránu k Bohu. A tak na tu bránu zaklepali. Se strachem a jemně sáhli na kliku a pomalu otevřeli. S tlukoucím srdcem vstoupili dovnitř – a oněměli úžasem. Kam přišli? Kde se to ocitli? Vždyť to místo jim bylo důvěrně známé! Byl to jejich klášter, byla to jejich cela. A tehdy všechno pochopili. Ano, to je to místo, kde se stýká nebe se zemí. To je to místo, kde přebývá Bůh, kde je kus nebe. To je to místo, které jim přidělil Bůh, kde roste už teď to NOVÉ.

            Moji drazí, to bude asi největší šok pro mnohé z nás i pro celé lid­stvo, až jednoho dne uvidí, že tam, kde žili, to co neměli rádi, co je rozči­lovalo – protože to všechno je poskvrněno zlem, znetvořeno pachutí, otrá­veno děsným pocitem stresu, prázdnoty, ale je to místo, kde už v milosti Boží roste to nové. A Bůh to jednou očistí a stvoří nové, a my budeme úža­sem bez sebe a budeme se ptát: Jak jsme to mohli nemilovat?! Díky Bohu za světce, který nám ukázal lásku k Božímu stvoření. Byl to sv. František z Assisi, který už to nové viděl, procítil a pochopil. Proto s nadšením vo­lal: můj bratr Slunce, sestra Luna, sestra voda, dokonce i sestra smrt. Pro sv. Františka už bylo stvoření vykoupeno a prozářeno tím novým – Boží láskou.

            Přátelé Boží, a tak se dejme i my prozářit světlem Boží lásky, aby­chom i my jednou uviděli – řečeno slovy sv. Jana – svaté město, nový Je­ruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha. A pak bude Bůh s námi přebývat. My budeme jeho lidem a on – Bůh s námi – bude našim Bohem. On nám setře každou slzu z očí. Nebude už smrti ani zármutku, nářku ani bolesti už nebude. Bude jen veliká radost, která potrvá až na věky věků. Amen.