Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. neděle v mezidobí (cykl C)

10. 2. 2013

Přes všechny těžkosti důvěřovat Bohu

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Začněme naši dnešní pro­mluvu příběhem o jednom muži, který se stal světcem. Stalo se to v 6. sto­letí v jižním Španělsku. Na teplém výběžku Středozemního moře žil chla­pec jménem Isidor. Jeho starší bratr Leandr byl arcibiskupem v Seville. Jejich rodiče zemřeli, a tak starší bratr dal mladšího do školy k řeholníkům. I když byl Isidor nadaný chlapec, byl hrozný lajdák. Nerad se učil. Proto jednoho dne utekl ze školy s rozhodnutím, že se tam už nevrátí. Byl horký letní den a on měl velikou žízeň. Našel studnu a posadil se na její kamen­nou obrubu. A tu si všiml, že na okraji kamene jsou veliké járky, prohlube­niny. Plný zvědavosti se zeptal jedné ženy, která tam přišla s vědrem pro vodu: „Kde se tam ty prohlubeniny vzaly?“ A žena mu řekla: „Už sem chodím dlouhou dobu, mnoho let. Ty prohlubeniny jsou převážně od pro­vazu, kterým vytahujeme vodu. A některé vymlela i voda.“

            Moji milí, Isidor seděl u studny a moc o tom přemýšlel. Měkký předmět, jakým je provaz, či kapka vody dokáží narušit a zpracovat i tvrdý kámen. Je to jen věc času. A protože byl Isidor velice inteligentní, napadlo ho, že tak je tomu i s učením. Dlouhá a trpělivá práce musí postupně vést k výsledkům. A tak se vrátil do školy a začal se učit. Stal se z něho moudrý a vzdělaný muž, napsal mnoho knih, a po smrti svého bratra se stal arci­biskupem v Seville. A byl tak horlivý a dobrý, že ho církev prohlásila za svatého a za učitele církve. Je to svatý Isidor Sevillský, národní patron Španělska.

            Bratři a sestry, z celého toho příběhu nás nejvíce zajímá ta moudrá zkušenost: Dlouhá a vytrvalá práce i na tvrdé skále přináší své výsledky. A podobnou zkušenost učinil i apoštol svatý Petr. Lopotil se, namáhal se s rybolovem – a nic. Seděl na lodičce unavený a zklamaný. Ale byl poslušný slova Pána Ježíše. Proti své rybářské zkušenosti zajel ve dne na hlubinu. A výsledek? Mimořádně úspěšný rybolov. A nejen úspěšný, ale i zá­zračný.

            Moji drazí, a to je další moudré poučení. Pro Krista Pána se vyplatí pracovat, i když to zdánlivě na první pohled nemá smysl. Samozřejmě pojato z lidského pohledu – nemá to smysl... Ale v prostoru Boží moci – v prostoru působení Boží milosti je možné všechno. Je potřeba jen přes všechny těžkosti vytrvale pracovat a důvěřovat Pánu Bohu.

            Bratři a sestry, všichni známe různá období těžkostí a znechucení, kdy se nám nic nedaří a nejde to. Známe to všichni: děti, studenti, dospělí i staří. Nedaří se dětem a studentům – ve škole nejsou schopni dostat lepší známku než trojku. Tolik se namáhají a nedaří se. Jindy je zase student dobře připravený na zkoušky, ale nevyjde to. Jako naschvál si vytáhne otázky, kde má zrovna mezery ve znalostech. Tak tak projde zkouškou, anebo je od  zkoušky vyhozen. A co dospělí? Těm se zase může stát, že nemohou dotáhnout do konce nějakou záležitost. Něco dostavět, něco pro­sadit, domoci se práva přes byrokracii, přes množství všelijakých předpisů, a často i přes neochotu nadřízených k pomoci. A výsledek? Nakonec je člověk znechucený a  rezignuje. Má chuť všechno vzdát.

            Moji milí, snad nejtěžší to bývá, když se nám nedaří práce na vlastní duši. V této oblasti se zdá, že lidé nedosahují skoro žádných vý­sledků. Člověk se snaží být lepším, snaží se zbavit svých hříchů. Ve svaté zpovědi slibuje: Teď se už určitě polepším. Zlikviduji ten svůj hřích nebo zlozvyk. Udělám slavnostní předsevzetí a další roky už budu spokojeně žít. Jenomže za pár týdnů či měsíců, ale často jen za několik dnů už zase jeho duši ovládá ten samý hřích či zlozvyk! Někteří lidé pak klesají na mysli. Zoškliví si sami sebe a jsou z toho smutní. Někdo dokonce úplně na du­chovní život rezignuje a přestane o nápravu své duše usilovat.

            Bratři a sestry, tak takto opravdu NIKDY NE! Nikdy nesmíme rezig­novat, pokud jde o spásu naší duše! Dobrý Bůh nás totiž moc dobře zná. A proto nás všechny Kristus Pán povzbuzuje: Neboj se, neklesej na mysli. Já vím, že není snadné, abys byl dobrým člověkem, abys byl praco­vitý, abys už nikoho nezklamal. Já to všechno vím. Nic nejde hned, najed­nou. Jenom měj odvahu a vydrž. Bojuj a nevzdávej to předem! Protože já budu vždycky s tebou!

            Moji drazí, dnes jsme slyšeli také vyznání svatého apoštola Pavla: „Milostí Boží jsem to, co jsem!“ Milost, kterou mu Pán udělil, nezůstala ležet ladem. Svatý Pavel pracoval až do únavy. Milost Boží je jemná, něžná, láskyplná. Potřebuje však mnoho času a vytrvalosti ze strany člo­věka, než vypiluje z tvrdého, hříšného, zabetonovaného člověka skuteč­ného světce. Tak jako ta lana na vědra vody za celá desetiletí v kameni vyřežou ty járky. A tak Boží milost pracovala na svatém Pavlovi – utrpe­ním, zklamáním, ponížením, ostnem pokušení, který ho bodal – až z něho zazářil skvělý muž, charakter, světec.

            Přátelé Boží, a tak je tomu i s námi. Musíme mít odvahu stále znovu a znovu začínat. Nikdy se nesmíme spokojit s tím, jakými už jsme. A i když už jsme na dně, utahaní, znechucení, zničení – pak je třeba po­slechnout Krista Pána, jak to učinil svatý Petr: „Pane, na tvůj rozkaz začnu pracovat znovu, i když si myslím, že to je lidsky řečeno nesmysl.“ Ano, Pane, pevně věřím, že tvá milost dokáže zázrak. Chceme tomu věřit, chceme vždy plnit tvou svatou vůli, abychom jednou vešli do tvého krá­lovství, kde se s tebou budeme radovat až na věky věků. Amen.