Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. neděle v mezidobí (cykl B)

8. 2. 2015

Proč právě já?

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Dnešní první čtení ze staro­zákonní knihy Job před nás se vší naléhavostí staví tu klasickou „jo­bov­skou otázku“, která už po celá tisíciletí tolik vzrušuje člověka: Proč právě já? Proč se to muselo stát právě mně? A Starý zákon nám na tíživou otázku po smyslu bolesti a utrpení nedává žádnou uspokojivou odpověď. Pro člověka nevinně trpícího zůstává jen to jediné: trpělivé snášení toho, co není možné změnit, a pak naděje v Boží pomoc a záchranu.

            Moji milí, v Novém zákoně nám Kristus Ježíš ukázal, že člověk není sám. Kristus Pán na sebe vzal lidskou bídu a utrpení. On, nevinný Beránek Boží, protrpěl za celé lidstvo tíži zla. A tak už vidíme utrpení ji­nak, v jiném světle. Ale přesto i nadále pro nás zůstává velikým tajemstvím – mysterium iniquitatis – tajemstvím zla.

Bratři a sestry, avšak v tomto tíživém tajem­ství zla je pro nás jedna věc potěšující. Je zde jedna skutečnost, která nám vnáší určité světlo a jis­totu: Všichni jsme pevně v rukou Božích. Ano, Boží pro­zřetelnost ví o každém vlasu na naší hlavě a o každém vousu na naší bradě. A Bůh dělá pro člo­věka všechno možné, aby mu pomohl. To si nyní ukážeme na jed­nom příběhu, který se skutečně stal.

Moji drazí, je to příběh o vlaku, který uháněl nocí po daleké seve­roamerické železnici – je to takzvaná pacifická dráha neboli „pacifik“. Mnoho tisíc kilometrů vede pustými krajinami. Lokomotiva je opatřená silnými reflektory, aby v noci strojvůdci mohli vidět daleko na trať, je-li volná. Strojvůdce se díval soustředěně před sebe a na koleje. Náhle se za­chvěl: před lokomotivou se objevila jakási nezřetelná postava a silně má­vala ru­kama. Jakoby chtěla volat: STŮJ! Zkušený muž si pomyslel, že má asi halucinace, avšak ta postava stále mávala. Pro jistotu probudil svého staršího kolegu, a tak se oba dva společně dívali do světla vrhaného sil­nými reflek­tory. Starší strojvůdce tu mávající postavu uviděl také, čímž bylo potvrzeno, že se o halucinace nejedná. Okamžitě zastavili vlak, vy­běhli ven a šli kus po trati, aby zjistili, co se vlastně děje.

Bratři a sestry, asi po 200 metrech byli ohlu­šeni dravým proudem řeky. Ve světle kapesních svítilen spatřili příšerný obraz: most, přes který měli za malou chvilku jet, byl stržen rozvodněnou řekou a jen trosky ležely na dně hlubokého kaňonu. Strojvůdce si oddechl a dodal: „To by z nás nezbylo nic!“ Ale jedna záhada tu zbyla: Kdo nás vlastně zastavil, ptali se jeden druhého. Žádného člověka tam na trati nevi­děli. A tak se vrátili na­zpět k lokomotivě, a tu strojvůdce zvolal: „Podívejte se, za sklem reflek­toru je zachycená velká noční můra!“ A to bylo vysvět­lení. Když se můra dostala před žárovku a zamávala křídly, vytvořila obraz mávající postavy před nimi na kolejích. Starší strojvůdce jen zašeptal: „Bože, jak jsi dobrý! Používáš nepatrného tvorečka, abys zachránil stovky lidí!“

Moji milí, někdo by mohl říci, že to byla náhoda. Ale já jsem pře­svědčen, že pravdu měl ten strojvůdce, když chválil dobrého Boha. V ži­votě můžeme často zakusit, že Bůh ve své prozřetel­nosti užívá i těch nej­nepatrnějších věcí, aby vedl člověka opatrně životem. Pokud lidé poslech­nou a jsou vnímaví, pak si nemusí klást tu jobov­skou otázku – proč právě já? Místo té otázky budou vzdávat Bohu díky za jeho moudré vedení.

            Přátelé Boží, nebeský Otec si nepřeje zlo a utr­pení člověka. Ale když už ho ve své tajemné prozřetelnosti přece jen do­pouští, on dobře ví, proč tomu tak je. Bůh dopouští, ale neopouští. Mělo by nás to pozvedat a vést k větší odpovědnosti za život vezdejší, abychom byli dobře připraveni na ten okamžik, kdy od Pána přijmeme život věčný! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.