Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. NEDĚLE POSTNÍ (cykl C)

17. 3. 2013

Ježíšův stín zachraňuje

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Jeden známý francouzský kněz a spisovatel, jehož knihy vycházejí i u nás – Michel Quoist – ve své knize „Bůh mě čeká“ píše toto: Nejsem sám se sebou spokojen. Už několi­krát jsem zkoumal svůj život se zřetelem na svůj postoj vůči druhým a dnes jsem si uvědomil, že moje reakce jsou lidsky ještě velmi nedospělé a křesťansky naprosto abnormální. Nicméně podle toho, jak se chovám ke svým bratřím, budu souzen... Toto moje smutné konstatování začalo dnes ráno, když jsem četl noviny. Jako první mi padl do očí titulek článku, který přinášel zprávu o  zvlášť odporném zločinu. Po chvilce jsem si uvědomil, že reaguji bezvýhradným odsouzením člověka a že toto odsouzení vychází z pocitu nenávisti. Bohužel jsem si uvědomil, že míchám dohromady zlo jako takové, a toho, kdo se ho dopouští. Neodsuzuji zlo, ale naráz a pyšně odsuzuji člověka.

            Moji milí, toto je opravdu pokorné a veřejné doznání křesťana, spisovatele, duchovního rádce, kněze. A když jsem si pročítal událost dnešního evangelia, napadlo mě, že my vlastně jednáme podobně jako ti žalobci cizoložné ženy. Sice si namlouváme, že stojíme v té správné pozici u Pána Ježíše, že bychom spolu s ním byli samozřejmě na straně té ženy. Ale ve skutečnosti, v konkrétních životních situacích, mnohdy jednáme jako ti žalobci.

            Bratři a sestry, každý z nás potřebuje přímé slovo Ježíšovo, které nám připomíná náš skutečný stav. Kolik to už bylo v našem životě selhání, všelijakých hříchů a nevěry! Když je pak člověk starší, rychle pozapomíná na své mládí, na přestupky horké hlavy, rozbouřené krve v žilách. Anebo se stane „sklerotikem“, a pak už raději neví – nebo spíš nechce vědět – nic. Každý, kdo zná ono temné místo hluboko v člověku, ten ví, jak dlouhý stín vrhá naše hříšnost.

            Moji drazí, když člověk konečně ten stín objeví, když si ho uvě­domí, co pak s ním? Jedna stará čínská báje vypravuje o člověku, který nemohl snést svůj vlastní stín. Chtěl se ho zbavit tím, že před ním utíkal. Běžel stále rychleji a rychleji, ale stín utíkal stejně tak rychle. Až konečně v šíleném úprku padl na zem mrtev. Teprve, když klesl k zemi, jeho tělo stín přikrylo.

            Bratři a sestry, i když víme, že nám hříchy byly odpuštěny, zůstává zde ten stín, který nám dělá starosti. A tak se ptáme: co s tím? Na jedné straně stojí před Pánem Ježíšem žalobci. Své vlastní hříchy přivláčeli v provinilé ženě před Ježíše. Byli příliš horliví, chtěli Ježíše dostat do úz­kých. Horké hlavy, rozbouřená krev. Na druhé straně stála žena, vyděšená, ponížená, vědoma si své viny a smířená s tím, že ji ukamenují.

            Moji milí, a co udělal Pán Ježíš? Sklonil se k zemi a popřál jim čas, aby se na sebe vzájemně podívali. A něco psal prstem do písku. Co tam psal, to nikdo neví. Je mnoho výkladů. Buď má ta scéna připomenout, že je zde přítomen ten, koho poslal nebeský Otec, který vepsal svým prstem do kamenných desek na hoře Sinaj Desatero. Nebo ta scéna naznačuje, že zá­kon vytesaný do kamene se v rukou farizeů a zákoníků stal pomíjivým jako to písmo v písku, a že nyní platí jen živý zákon Boží naplněný láskou. Anebo může mít pravdu svatý Jeroným, který říká, že Ježíš do písku vypsal jednotlivé hříchy žalobců, takže se potichu všichni vytratili, když řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí kamenem!“

            Bratři a sestry, jedno je však jisté: Moudrost slova Božího, kterou farizeové a učitelé zákona znali, se přesně splnila. V knize Přísloví totiž čteme: „Chytá psa za uši, kdo se rozlítí ve sporu, který se ho netýká... Kdo kope jámu, padne do ní, a kdo valí balvan, na toho se zvrátí.“ A tak nastala zvláštní situace. Žalobci té ženy se potichu a nenápadně vytratili ze scény. Zůstala jen ta žena, která také mohla odejít. Hříšnému člověku není lehké stát před svatým. Ale Kristus Pán je nesmírně mocný. Ono totiž utišit di­vokou krev není o nic snadnější než utišit bouři na Genezaretském jezeře. A Ježíš Kristus dokázal utišit obojí.

            Moji drazí, a závěrem máme ještě něco – ještě máme malý dovětek k té bajce se stínem. Ona čínská báje končí takto: Kdyby ten muž, utíkající před svým stínem, vstoupil do stínu vysokého stromu, byl by se svého vlastního stínu zbavil. Ale jeho to nenapadlo, a tak zemřel. Ta cizoložná žena vstoupila do vysokého Ježíšova stínu. Poznala, jak ji Pán Ježíš mi­luje, jak dovede odpustit, a proto zůstala naživu. Neodešla jako ti ostatní hříšníci.

            Přátelé Boží, a v tom je velké poučení pro nás. Kdo věří v Ježíšovu lásku, ten nemusí utíkat sám před sebou. Ten ví, že je milován i se svým stínem. Ve stínu Pána Ježíše, který – ač sám bez hříchu – vzal na sebe všechny naše hříchy, přestává náš stín existovat. A nás by to mělo zavazo­vat k tomu, abychom podle Ježíšova příkladu milovali i své bližní s jejich stíny. Až na nás přijde pokušení, abychom vzali do ruky kámen naší zloby a nelásky, a  chtěli ho po někom hodit, upřímně a s pokorou se zeptejme sami sebe: Jsem opravdu bez hříchu, abych jako první mohl hodit kame­nem? A pokud si na tuto otázku opravdu upřímně a poctivě odpovíme, pevně věřím, že ty naše kameny zloby a nelásky nám rychle vypadnou z ruky na zem. Pane, prosíme tě, dej, abychom tě vždycky v našich bratřích a sestrách milovali, abychom vždy hledali a řídili se tvou svatou vůlí, a tak jednou mohli vejít do tvého nebeského království. Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!