Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. NEDĚLE POSTNÍ (cykl B)

22. 3. 2015

Rádi bychom viděli Ježíše

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Jestliže si chceme z neděl­ního evangelia a z nedělní promluvy něco zapamatovat, musíme vybrat z toho textu jednu větu, a tu si do své paměti zapsat a probírat ji, o ní pře­mýšlet. Která je taková klíčová věta v dnešním evangeliu? Je to přání – rádi bychom viděli Ježíše. A Kristova odpověď na to je – přirovnání k pšeničnému zrnu. Tyto dvě myšlenky se pokusíme vysvětlit.

            Moji milí, rádi bychom viděli Ježíše. Kdopak viděl Ježíše jako první? Ve svém prorockém vidění to byl už prorok Izaiáš, který žil skoro 700 let před Kristem. Uviděl před sebou Vykupitele. A píše o něm: Jeho podoba byla nesmírně zohavená, že ani nebyl člověku podoben. Neměl ani podoby, ani krásy, abychom se z něj těšili. Neměl vzhled, abychom po něm zatoužili. Kdo ho spatřil, zakrýval si tvář, a lidé před ním prchali. Byl to muž bolesti.

            Bratři a sestry, to byl prorokův pohled do budoucna. Izaiáš viděl Spasitele zmučeného. Člověk by si řekl – tak to je porážka, to je jeho ko­nec, to bude jeden z těch, kterým na světě bylo ublíženo, jejich smrt zna­mená konec – a co potom? Ale ne, Izaiáš viděl dobře, on viděl i pokračo­vání, když píše: Hospodinu se zalíbilo zdrtit ho utrpením. A protože dá v oběť svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho. Po útrapách se jeho duše nasytí světlem, svým utrpením on ospravedlní mnohé a proto do­stane v dědictví zástupy a nesmírné množství lidí obdrží za kořist proto, že sám sebe vydal na smrt.

            Moji drazí, a to je ten rozhodující obrat. Vidí Ježíše jako trpitele, jako zrno, které bylo vloženo do země, ale zároveň vidí, jak z toho zrna vyrostl klas plný zrníček – jak z toho utrpení vyrostla církev a celé ná­rody. A toto, když se blíží Svatý týden, musíme trvale prožívat. Když bu­deme klečet v  Božím hrobě, již mít na zřeteli Kristovo zmrtvýchvstání. Kristovo utrpení, to je to zrno, jež padne do země, a výsledkem je klas – naše záchrana, naše vykoupení, naše spása.

            Bratři a sestry, kdo viděl Ježíše na zemi nejčastěji? Byla to jeho Matka Panna Maria. Viděla ho jako kvítek, který vykvetl z jejího přečis­tého lůna. Z růže kvítek vykvet nám... Viděla ho jako chlapce, jak jí pomá­hal v Nazaretě, viděla ho denně po třicet let, jak praco­val v dílně jako tesař. Občas ho vídala, když začal svou veřejnou činnost. Ale nejvíce se jí vtiskl do paměti obraz, když jí ho zabitého položili na klín. Prohlíží si obličej a tělo svého Syna. Pomáhá vytahovat trny z jeho čela, z  hlavy, dívá se na probodené ruce, nohy, srdce, svými slzami omývá jeho tělo. Matka Sedmi­bolestná... Pieta... Ale Maria věděla, že život půjde dál. Nezůstala u té po­tupy a porážky. Věřila dál a dočkala se vítězství. Zr­níčko padlo do země, to bylo tam pod křížem na Kalvárii – a pak Maria vidí klasy, jak rostou. Vidí, jaký výsledek měla oběť jejího jediného Syna na kříži.

            Moji milí, rádi bychom viděli Ježíše. Kdopak z nás by s tímto přá­ním nesouhlasil? Tolik obrazů Krista Pána jsme viděli od nejrůznějších umělců. Každý si představoval Pána Ježíše jinak. A my ho vidět můžeme! Můžeme ho vidět očima svého srdce při mši svaté, pod způsobami chleba a vína v Nejsvětější svátosti oltářní. Můžeme ho přijmout do svých čis­tých a hořících srdcí ve chvíli svatého přijímání. Amen, přijď Pane Ježíši!

Bratři a sestry, Kristus Pán trpěl, ale to nebyla porážka, byla to cesta k vítězství. Bylo to pochované zrno, ze kterého vyrostl bohatý klas. Toto je třeba neu­stále zdůrazňovat, abychom neklečeli u Krista Pána jako u někoho, kdo se stal nevinnou obětí a nemůžeme mu nijak pomoci. Ale abychom klečeli u Krista Pána o Velkém pátku jako u největšího dobro­dince, který vzal na sebe kříž a věděl, že nám to přinese spásu a věčný život.

            Přátelé Boží, rádi bychom viděli Ježíše. Jednou ho skutečně uvi­díme tváří v tvář. V dnešním evangeliu je také napsáno: „Kdo mi chce sloužit, musí mě následovat.“ Někdy nám nejde do hlavy, že lidé, kteří žijí špatným a nemravným způsobem života, se mají mnohdy až moc dobře. A my, křesťané, se snažíme sloužit Bohu upřímně, a kolikrát nás stíhá jedno neštěstí za  druhým. Ale nemusíme se bát. Ježíš nám to řekl jasně: jestliže mu chceme sloužit, musíme ho následovat. Ano, následovat Krista Pána nejprve v ponížení, v utrpení a bolesti, ale potom ho budeme následovat ve věčné slávě. Proto prosíme teď, na začátku doby utrpení, před Velkým pátkem, abychom neulpěli jenom na kříži, ale abychom se podívali dál a prosili Krista Pána: Dej ať tebe spatřím s tváří odkrytou, ať jsem věčně blažen a vidím slávu tvou! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.