Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. neděle v mezidobí (cykl B)

1. 2. 2015

Síla svědectví pro Krista

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! V dnešním evangeliu jsme slyšeli, jak Pán Ježíš kázal v sobotu v synagóze v galilejském městě Kafar­naum. A víte, co je na tomto úryvku evangelia zvláštní? Evangelista Marek nám nic neříká o obsahu Ježíšova kázání, ale popisuje jeho účinek. A to byl úžas a ohromení nad Ježíšovými slovy. Démoni ho poznávají jako Svatého Božího. A tak bychom mohli nazvat naši společnou úvahu jako síla svě­dectví pro Krista. A je tomu tak, protože Ježíšovo slovo je událostí i činem. Má stále stejnou moc a sílu.

            Moji milí, lidé v kafarnaumské synagóze byli po Ježíšově řeči a zázraku ohromeni. Je ovšem velice důležité, jak člověk reaguje, když se setkává s Boží mocí. Vzbudí v něm toto setkání víru, anebo jenom údiv? Jistě, mnozí pak uvěřili a přijali Ježíše, ale asi ne všichni. Protože Ježíš na jiném místě si posteskl: „Kafarnaum, kdyby se v jiných městech staly ta­kové divy jako zde... Sodomě a Gomoře bude v den soudu lehčeji...“

            Bratři a sestry, ozdravění lidské společnosti závisí od obnovy křesťan­ského života v našich rodinách. Často se ptáme, jak to ale máme udělat? Odpověď není až tak složitá. Tam, kde žijeme, na pracovišti, mezi lidmi venku, svým osobním životem jako ro­diče nebo jako manželé. Z nás musí vyzařovat Bůh, kterého neseme. Mu­síme pro něho na každém místě svědčit.

            Moji drazí, ano, to je to, co tento svět potřebuje: sílu svědectví pro Krista. Ale jak konkrétně máme na každém místě, kde jsme, pro Krista Pána svědčit? Dobře víme, jaké řeči lidé vedou, jaké mají názory, jak se mnohdy nepočestně chovají. A my, křesťané, místo abychom čelili tomu špatnému, tak se kolikrát přizpůsobíme, zapojíme se do nepočestných řečí a názorů. Zde je na místě, aby křesťan jasně a nahlas řekl: „Podívej se, já s tímto rozhodně nesouhlasím. Jsem přesvědčen, že není správné, abys tako­vým nespravedlivým způsobem jednal, abys odsuzoval druhého, byl k chybám druhých kritický, vždyť i my jsme lidé, kteří mají své chyby...“ A tak podobně, podle konkrétní situace.

            Bratři a sestry, vůbec není nutné, abychom říkali, že zde máme Desatero Božích přikázání, že zde jsou mravní normy a zásady, že jsem křesťan a nelíbí se mi to a tamto, nebo se dokonce zaklínat slovy „jakože je Bůh nade mnou...“. Skutečně, ono není třeba vůbec zdůrazňovat, že jsem křesťan. Ale naopak je třeba pevně stát svým postojem, názorem, slušností na správné straně. Někteří křesťané jsou ve svém zaměstnání skutečnými osobnostmi, mají velikou vážnost a autoritu mezi lidmi. Jestliže slovo ta­kových křesťanů bude dobré a poctivé, pak bude autoritou také pro ostatní lidi. Není vhodné nějak moralizovat. Ale vždy je nutné a potřebné říci svůj zdravý názor a své mravní přesvědčení, a také si za tím pevně a neo­chvějně stát.

            Přátelé Boží, a ještě jednu důležitou věc mějme na paměti. Toto všechno nelze říkat a provádět, abych tak řekl, „ohněm a mečem“. Vždy je to potřeba říkat s láskou, a mít lidi kolem sebe rád. To je poslání nás křes­ťanů. To není jen věc pana faráře, ale to je věcí každého věřícího člověka – všude tam, kde žije, kde působí, kde se pohybuje. Nikdy se nepřizpůsobo­vat, nikdy nebýt zbabělcem, ale vždy svědčit s nadhledem, porozuměním a s úsměvem na tváři pro Ježíše Krista! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.