Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. NEDĚLE POSTNÍ (cykl C)

10. 3. 2013

Odpuštění

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Dnes jsme v evangeliu vy­slechli jeden z nejkrásnějších příběhů – velmi známé podobenství o mar­notratném synu, lépe řečeno: podobenství o milosrdném otci. Toto podo­benství nám nastoluje jedno velice důležité téma – ODPUŠTĚNÍ. A tak chceme dnes společně o odpuštění uvažovat. Jestliže dnešní svět je tak bolavý, pak jen proto, že neprožil a neuskutečnil opravdové odpuštění. Vina není v Bohu, ale je v nás – lidech.

            Moji milí, odpuštění je důsledkem lásky. Pán Ježíš nám představil a vysvětlil lásku věčného Boha právě tímto podobenstvím o milosrdném a milujícím otci. A do všech důsledků domyslet ten nekonečný rozměr lásky není v lidských možnostech. Boží láska je opravdu úžasná. Zahrnuje kaž­dého, nikoho nevylučuje. Dokáže trpělivě čekat, je ustavičná, neoblomná, nezmění se, je nekonečná. Z této Boží lásky vyrůstá Boží odpuštění kaž­dému hříšníku – i tomu největšímu, jenom když s pokorou a důvěrou dí­těte přijde ke svému nebeskému Otci.

            Bratři a sestry, avšak s touto nekonečnou Boží láskou ostře kontras­tuje lidské jednání těch, kteří jsou v tomto podobenství zobrazeni postavou staršího syna. On byl přece ten „poslušný“ a „jedině spravedlivý“ – roz­hodně si to o sobě myslel. Toto je problém lidstva, toto je problém mezi­lidských vztahů, toto je osobní problém mnoha lidí. Synáček, který je pěkně poslušně doma, a nic špatného přece neprovedl!

            Moji drazí, otec se raduje z návratu svého ztraceného marnotrat­ného syna. Avšak starší bratr se z návratu svého mladšího bratra nera­duje. Nemá radost, že je bratr opět doma, že se s ním může opět vidět. A svému otci zazlívá, že tohoto ztraceného syna vlídně přijal a vystrojil na jeho počest hostinu. A nakonec se této slavnostní hostiny odmítá účastnit, jakož i všeobecné radosti nad návratem a shledáním.

            Bratři a sestry, a my se můžeme ptát: Kde je důvod takového podiv­ného chování staršího bratra? Ten důvod je jediný: on svého mladšího bratra nemiluje. Má sice pověst poslušného, spravedlivého a hodného syna, ale uvnitř v srdci je naplněn zlobou. Jeho zloba a neláska mají kon­krétní podobu závisti, žárlivosti, nepřejícnosti a snad – jak to evangelium naznačuje – dokonce i nenávisti. A to je problém zla ve světě, a to je pro­blém nás lidí. Je málo lásky na tomto světě. Lidé neumějí milovat, a proto neumějí ani odpouštět. Kde není odpuštění, tam není lásky a tam není ani zdravý lidský život. S úžasem můžeme sledovat v poloze světského života, jak moderní věda a speciální psychologie přišly na to, že bez odpuštění se nedá žít zdravě.

            Moji milí, jeden z psychologů napsal, že kdo neodpouští, umrtvuje své okolí a sám se izoluje. A je tomu opravdu tak. Když však tomu dru­hému dokážeme odpustit, necháme ho zase ožít. Člověk, který neodpouští, si svůj svět doslova vylidní. Pro takového člověka je jeho okolí plné zka­menělin, a nikoliv živých bytostí. Neschopnost odpouštět je důvodem k zoufalství a u některých lidí může vést až k cestě sebevraždy. Naopak když dokážeme odpouštět, přispíváme tím ke zdravým mezilidským vztahům. Člověk, který odpouští, přijímá ty druhé takové, jací jsou. Takový člověk dokáže ve své mysli oddělit člověka od jeho činů.

            Bratři a sestry, je zde ještě jedna velmi závažná věc: Nejde jen o to, abychom dokázali odpouštět druhým, ale jde o to dokázat odpustit i sobě samému. Neodpustit sobě samému, dělat si stálé výčitky – to pak souvisí s tím, že nedokážeme odpustit druhým lidem. Odpouštět druhým dokáží ti lidé, kteří jsou spokojeni se sebou. Takoví lidé milují sebe i bližního a jsou opravdovými šiřiteli pokoje.

            Moji drazí, někdy voláme k Bohu: Pane, to co po nás chceš, je moc těžké. Jak můžeme odpustit svým bližním, když nám tolik ublížili? To naše křesťanství je tak těžké! Jenomže ona to není ani tak výlučně věc naší víry, našeho křesťanství. Dokázat odpustit je dokonce věc našeho dušev­ního zdraví, je to věc našeho přežití. Když si to nyní podtrhneme a jako křesťané správně vyhodnotíme, máme dva důvody k tomu, abychom od­pouštěli: Tím prvním důvodem je láska k Bohu a láska k bližnímu. Chceme napodobovat a následovat lásku našeho nebeského Otce k nám. A jaký je ten druhý důvod? Jestliže chci být člověkem a chci žít zdravě, pak musím odpouštět sobě i bližnímu.

            Přátelé Boží, závěrem si můžeme všichni položit tři malé otázky
ke zpytování svědomí: Jsem člověkem radostným? Necítím k nějakému člo­věku nenávist? Nepropadám zoufalství, bezmocnosti a pesimismu? Jestliže mi něco z toho chybí, pak neumím odpouštět, pak mám málo lásky nebo dokonce vůbec žádnou. Ani k Bohu, ani k lidem, ani sám k sobě. A tak všichni uposlechněme Boží slovo dnešní neděle, které nám říká: OD­POUŠTĚJME, USMIŘME SE! Vraťme se jako marnotratní synové a dcery k našemu nebeskému Otci, abychom se s ním mohli radovat v jeho království až na věky věků. Amen.