Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. NEDĚLE ADVENTNÍ (cykl A)

22. 12. 2013

Znamení od Boha

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Na našem adventním věnci už svítí všechny čtyři svíčky, je čtvrtá adventní neděle. Doma i v kostele děláme poslední přípravy na svátky. Podívejme se trochu zpět: Jak jsme využili adventu v našich rodinách? Jak jsme hovořili s dětmi o smyslu vá­noc? Jak jsme připraveni na Štědrý večer doma, aby byl hezký, v pokojné pospolitosti celé rodiny? A hlavně – jak jsme připraveni na společné svaté přijímání celé naší farní rodiny při slavnosti Narození Páně?

            Kdysi jsem sledoval v televizi nějaký diskusní pořad o vánocích. Ve studiu sedělo několik zajímavých osobností: katolický kněz, židovský rabbi, filozof-ateista, nějaký redaktor a já nevím kdo ještě. Debatovali o tom, co zbylo z Vánoc. Lidé slaví u nás ve většině tuto tradici, ale jaksi se jim vytratil obsah. Co to je za svátek, ve kterém se slaví pouhý rituál, ale mnozí už  vůbec nevědí, co je jádrem tajemství vánoc. Detaily si už nepa­matuji, ale z  celého diskusního pořadu vysvítalo, že jim všem uniká jádro věci. Přece vůbec nejde o to, aby člověk měl nějaký prožitek, aby ho to uspokojilo jen proto, že je v naší lidské přirozenosti jakási touha po svá­tečním rituálu.

            Moji milí, co je tedy podstatné a důležité? — Jedině, co je na tom všem podstatné a důležité, je ZNAMENÍ, které je zde dáno. Znamení, které není dáno z vůle člověka, ale od samotného Boha. Je to znamení, které nás staví před závažné rozhodnutí – buď přijmout nebo nepřijmout. Mluvit však o hodnotě a pravdivosti tohoto znamení nám nepřísluší. Ke znamení od Boha se můžeme postavit dvojím způsobem. Buď jako král Achaz anebo jako Josef a Maria.

            Ten první – král Achaz – potřeboval podepřít a Bůh se o to pokou­šel. Chtěl mu dát znamení, aby měl Achaz jistotu. On však pouze předstíral zbožnost – prý žádné znamení žádat nebude, aby prý Hospodina nepokou­šel. A přitom lhal, protože pod záminkou zbožnosti odmítal Hospodina a nechtěl s ním mít nic společného. Achaz se spolčoval se světskou mocí, a tam hledal pomoc. To je ukázka nesprávného postoje. S Bohem přece ne­můžeme smlouvat a zpochybňovat jeho slovo. Protože Boží slovo se vždy věrně naplní.

            Druhý postoj – ten správný – nám ukazují svatý Josef a Panna Ma­ria. Josef dostal také znamení v situaci, ve které se nacházel. U něho se ukázala pravá zbožnost. Zůstal otevřený a přijal, i když mu díky okolnos­tem krvácelo srdce. Dokázal to přijmout i tehdy, když vůbec nerozuměl. Maria byla v požehnaném stavu, čekala dítě. Vědělo se to, a přitom Jose­fovo dítě to nebylo. To bylo znamení neprůhledné. Ale Josef Bohu důvě­řoval a Boží znamení přijal. A Bůh za to naplnil jeho srdce pokojem.

            Bratři a sestry, a co Panna Maria? — Panna Maria nejen že při­jala znamení, ale ona si ho i vyžádala. „Jak se to stane, vždyť muže nepo­znávám?“ Bylo jí vysvětleno, že se tak stane mocí Ducha svatého. Dalším znamením bylo, že Alžběta už počala a čeká dítě, ač byla neplodná. Ani jeden z nich nepochyboval o věrohodnosti a pravdivosti znamení od Boha. S důvěrou znamení přijali. A to je veliký příklad i pro každého z nás.

            Když se vrátím k tomu diskusnímu pořadu v televizi, všimněte si, že  tam vůbec nezaznělo to podstatné – že totiž středem celého tajemství je Bůh. A proto tradice, slavení svátků a vůbec tajemství vánoc je pro nás závazné. Zazněla tam věta, která ukazuje na zdroj ateismu. Na adresu křes­ťanů bylo řečeno, že tradice si nabalila na sebe celou řadu legend – napří­klad že Tři králové vlastně nebyli tři a ani to nebyli králové, a vůbec kdo prý ví, jak to vlastně bylo... A když je to tak, kdo prý ví, jaké je jádro pravdy. Pak  stačí jen prázdný rituál k uspokojení citů člověka. Ovšem my víme, že je to hrubý omyl všech těch, kteří odmítají přijmout jádro věci.

            Moji drazí, ani my křesťané bychom neměli vést mnoho moudrých lidských řečí. Před tajemstvím je lépe zmlknout a v důvěře a pokoře je přijmout. Kterýsi moudrý karikaturista namaloval tuto pravdu zajímavým obrázkem. Je tam scénka, kde velcí a chytří učenci se pátravým pohledem dívají k horám, k výšinám, snaží se pochopit a vysvětlit Boha, zkoumají tajemství Ježíše Krista. Debatují o tom, co nelze pochopit. A kousek od nich stojí malé dítě a dívá se na jakéhosi muže, který je nenápadný, sedí blízko těch učenců za hromadou hlíny. Ten muž je Ježíš, a ukazuje na  ústa:  „PSSSST!“ Tím naznačuje malému dítěti, ať nechá ty moudré mud­rovat. Ten obrázek je nejen vtipný, ale i nesmírně moudrý. Zatímco všichni ti ostatní hledí do výšin a dálek, vzhlížejí vysoko, vedou učené debaty, přehlédli to podstatné. Přehlédli veliké znamení – Emanuela – Boha s námi. Jen to malé dítě ho objevilo, protože v důvěře a bez jakýchkoliv vý­hrad dokáže přijmout pravdu.

            Přátelé Boží, přeji vám všem, abychom se o vánocích stali tako­vými malými Božími dětmi, které dokážou s pokorou přijmout i jádro ta­jemství vánoc. Přeji vám všem, abychom pochopili a do svých srdcí přijali, že to pěkné, radostné, šťastné a všechny lidi dobré vůle oslovující – je pří­tomnost Boha mezi námi. A pak můžeme prožít opravdu šťastné, požeh­nané, milostiplné a radostné vánoce! Amen.