Jdi na obsah Jdi na menu
 


33. neděle v mezidobí (cykl C)

17. 11. 2013

Vytrvalostí zachráníme svou duši

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Přiblížili jsme se k závěru církevního roku a vidíme, že Boží slovo je velmi vážné. O čem nám ho­voří? — O posledních věcech člověka a o konci světa. Toto slovo Boží není jednoduché správně pochopit a vyvodit z něho praktické závěry pro náš život.  Vždyť dnešní doba se vyznačuje velikými zmatky v tomto směru, množstvím falešných slov novodobých falešných proroků. Moudrý člověk, věřící křesťan, se snaží z Božího slova – ve světle božské moud­rosti – poznat, jaký správný postoj máme zaujmout a co máme dělat.

            Moji milí, když jsme se pozorně zaposlouchali do slov Krista Pána, zjišťujeme, že jeho líčení dějin, jeho popisování osudů vlastních učedníků – to je úplný seriál hororů! Pán Ježíš hovoří o naprostém zmatku, chaosu: zmatek v oblasti náboženské, politické i mravní. A tento chaos bude na­růstat s blížícím se okamžikem jeho příchodu. Hovoří o válkách, přírod­ních a vesmírných katastrofách. Hovoří o neštěstí, o bídě a o hladu.

            Proč vůbec Ježíš takto poodhalil oponu dějin? — Protože jeho učed­níci s nadšením hovořili o chrámu. Stáli někde na hoře Olivetské a dívali se s nadšením a s uspokojením na město Jeruzalém, obdivovali jeho krásu a  hlavně ten úžasný jeruzalémský chrám. A co Pán Ježíš? Také sdí­lel jejich radost, také nadšeně obdivoval to, co viděl? Ne, ne! Kristus Pán zůstává chladný, protože věděl, jaký to všechno vezme konec. My víme, že dokonce v jednom okamžiku plakal nad Jeruzalémem, protože dobře věděl, jaké hrůzy toto město potkají. Věděl, kolik utrpení padne na Jeruzalém. A to všechno se stane proto, že lidé odmítnou Boží pravdu, kterou jim on sám hlásal. Doslova prohlásil: „Nezůstane zde kámen na kameni!“ A to jsou zajisté tvrdá slova.

            Bratři a sestry, v dnešní době můžeme na vlastní oči vidět, jak Židé pláčí u tzv. „Zdi nářků“, která jako jediná zbyla z tohoto nádherného chrámu jeruzalémského. A když tam tehdy Pán Ježíš stál se svými učed­níky, jeho zrak zalétl až na konec dějin. A Kristus Pán poodhalil svým učedníkům a  vlastně i nám, jaké tvrdé budou lidské dějiny pod vlivem zla. Ovšem za toto zlo nemůže dobrotivý Bůh. Za toto zlo si může sám člověk, protože je působí svou neposlušností Božích zákonů!

            Avšak, moji drazí, nebuďme zase až tak skleslí a smutní. Máme zde také něco nesmírně potěšujícího a oblažujícího. Ten temný a ponurý po­hled do budoucnosti je rozjasněn paprskem naděje. Nakonec totiž nebude zkáza, ale Boží vykoupení. Poslední slovo bude patřit zachraňujícímu zá­sahu Syna člověka. Proto vždy očekávali křesťané ten okamžik s velikou touhou, s velikou nadějí a s radostí v srdci.

            Dnešnímu lidstvu se však nějak nedostává naděje. Proč je tomu tak? —  Protože o nás platí to, co řekl Pán Ježíš na jiném místě: Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde? Protože je dnes mezi lidmi málo víry, propadáme často beznaději a zoufalství.

            Milovaní bratři a sestry, z toho, co jsme si řekli, můžeme nyní vyvo­dit závěry. My křesťané víme z Božího slova o průběhu lidských dě­jin. Víme, že dějiny budou až do konce plné všelijakých „hororů“. Ale také známe ten radostný okamžik konečného a úplného vykoupení. Známe Ježí­šovo slovo: NEBOJTE SE, RADUJTE SE!!! A také známe ujištění Krista Pána, které zaznělo v dnešní radostné zvěsti: Vytrvalostí zachráníte svou duši. A  z tohoto poznání máme jasnou perspektivu života před sebou.

            Někdy se stává, že lidé mohou z milosti Boží alespoň v malém proží­vat tento model dějin. Abychom si to dobře uvědomili a pochopili, povím vám nyní malý příběh: Jeden muž byl slavným konstruktérem, byl autorem několika patentů. Kromě toho byl velkým sportovcem – létal na rogalu. Dělal také trenéra otužilců, kteří v Praze tradičně o Vánocích pla­vou ve Vltavě u Národního divadla. Věřil v Boha, ale praktikujícím křesťanem byl moc málo. Boha si představoval jako „konstruktéra“ celého světa. Tak vypravoval o Bohu také svým kolegům v práci.

            Ale považte, co se nestalo: Tento úspěšný muž s ocelovým zdravím najednou začal vidět dvojmo. A nebylo to tím, že by se snad spustil a pro­padl alkoholu – vždyť lidé s „virózou“ často vidí také dvojmo, že? Tento muž byl zapřisáhlý abstinent. Šel tedy k lékaři – a nastojte: Počítačový tomograf u něj odhalil zhoubný novotvar na mozku! Navíc se nemohl podrobit neurochi­rurgické operaci, protože už bylo příliš pozdě.

            A tak bývalý sportovec a otužilec postupně začal slábnout a při ná­vštěvách u svých přátel přestával mluvit. Nemoc mu kromě toho zasáhla žaludek, takže ani nemohl jíst, jenom stále zvracel. Jeho věřící přátelé se za něho modlili ke sv. Anežce a sv. Zdislavě. Jako každému člověku v jeho situaci mu bylo velice krušno a propadal depresím. A teď si před­stavte, co se stalo: krátce před jeho smrtí se stala neuvěřitelná věc. Když k němu přišli jeho přátelé, vítal je s rozzářenou tváří a řekl jim: „Přátelé, mu­sím vám vyprávět veliké věci. Už je mi jasné, jak je to s Bohem a s Pánem Ježíšem.“ Z jeho vyprávění bylo zřejmé, že měl nějaké vidění. On se velmi radoval a nakonec řekl: „Smrti se nebojím – to je jen jako když se člověk znovu narodí. Mně už je nyní jedno, jestli budu žít pouze měsíc nebo rok. Já už se těším, až se vrátím do opravdového domova!“ A tento muž zemřel se šťastným úsměvem na tváři.

            Přátelé Boží, na tomto krásném životním příběhu vidíme to, co by­chom měli chápat i ve velkém, v dějinách celého lidstva: I když je život tvrdý, chvílemi i nesnesitelný, i když je umírání těžké – závěr patří radost­nému vykoupení, zachraňujícímu zásahu Syna člověka. A tak vytrvejme i my v této naději, v této bezmezné důvěře v Boha, abychom od něho při­jali – až přijde náš čas – věčný život v dokonalé radosti. Amen.