Jdi na obsah Jdi na menu
 


32. neděle v mezidobí (cykl C)

10. 11. 2013

Tajemství vzkříšení

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Pomalu se blíží konec církev­ního roku, a tak nás čtení z Písma svatého na tuto neděli vedou k otázkám o smyslu našeho života, směřují nás k zamyšlení nad naším životem a k očekávání života věčného. Naše křesťanská víra má v rukou klíč k řešení všech základních otázek lidstva i jednotlivého člověka. Víte, co je tím klí­čem? — Je to víra ve vzkříšení. Tato základní pravda stojí jako střed ce­lého křesťanského poselství. Vzkříšení představuje dokonalé řešení všech otázek, a proto mu bylo a je tak silně odporováno.

            Pod vlivem a v síle této víry ve vzkříšení jednali tak statečně v době machabejské matka se svými sedmi syny. A Pán Ježíš zase musel obhajo­vat pravdu vzkříšení proti špatnému názoru saducejů.

            Moji milí, my křesťané dobře víme, že na vzkříšení stojí či padá naše víra. Uvažování o tajemství vzkříšení by nás mělo přivádět k prožitku veliké radosti. Věnujme i my dnes několik myšlenek této víře ve vzkříšení.

            Co je to vlastně vzkříšení a jak se máme k tomuto okamžiku připra­vovat? — Vzkříšení v žádném případě neznamená obnovení starého světa. To, co nás čeká, to je něco nového. Bůh jasně řekl skrze proroky, že vy­tvoří nové nebe a novou zemi. Jeho nové stvoření vůbec nezávisí na kul­turní nebo technické vyspělosti člověka. Vždyť Bůh přece nepotřebuje naši kulturu ani naši techniku! Všechny naše vynálezy a naše věda, všechna naše kultura, celá pýcha moderního lidstva nakonec skončí na smetišti dě­jin!

            Bratři a sestry, to nás nutí k otázce: K čemu tedy byla ta námaha, naše úsilí, naše práce? K čemu jsou ta nádherná díla lidského ducha? — Nebojte se, něco přece jen zůstane. Zůstane láska a její dílo. Jednou zmizí tento kostel, ale zůstane láska, která ho vybudovala. Zmizí dílna, ale zů­stane pocit radosti, kdy jsme vydělávali na chléb. Zmizí naše tělo, ale zů­stanou znamení naší oběti a láska, kterou jsme prokazovali svým bližním.

            Tak tedy taková je pravda. Všechno to staré  přestane existovat a bude vytvořeno všechno nové – duchovní. Jen láska a toto její dílo zů­stane. Abychom si to lépe uvědomili, povím vám malý příběh: Umíral je­den starý boháč. Chodí po svém paláci a loučí se s věcmi. Kolik překrás­ných obrazů velkých mistrů nakoupil, kolik soch, vzácných koberců a ji­ných předmětů nashromáždil! A on se ptá: co s tím jenom bude? Já to budu muset opustit, budu to muset nechat tady! A v srdci má velikou bolest a pocit prázdnoty. Ve stejnou dobu se také chystal na věčnost starý slavný malíř. Umělec, který namaloval mnoho obrazů. Ale v jeho bytě žádný z těch obrazů nevisí. Ten malíř je dávno daroval nebo prodal. A v jeho srdci je radost, pocit uspokojení, že druzí lidé se těší a radují z jeho celoživotní práce. Jemu zůstala láska a  pocit radosti. On už nevlastní ty vytvořené obrazy, ale v jeho duši to dílo lásky stále žije. A to je duchovní vlastnictví, které je nesmrtelné. To je skutečná dokonalost.

            Moji drazí, každý z nás něco dělá, na něčem pracuje, něco vytváří. Ale jedno musíme mít na paměti: já nepracuji, nevytvářím hodnoty, nesta­vím domy, nesloužím mši svatou proto, aby to posilovalo moji pýchu, aby má práce byla vidět, abych si zajistil skvělou budoucnost. Ale všechno, co dělám, činím k větší cti a chvále Boží. Dělám to z lásky, abych obohatil ty druhé, a tím i sebe. Člověk, který naplnil svůj život láskou, dobrými skutky, je kdykoliv připraven k odchodu na věčnost. A to dílo lásky je hodno vzkříšení. Takto by měl umírat člověk, který naplnil své poslání.

            Bratři a sestry, povím vám krásný příběh o tom, jak umíral Svatý otec Pavel VI. Večer před svou smrtí už nejedl. Sešel dolů s pomocí svého sekretáře a pobyl ve společnosti domácích. Pak se vrátil do pokoje, zapnul si televizor a díval se na cowboyku. A to z docela prostého důvodu – on miloval koně. Týden před smrtí řekl svým nejbližším, že už má „sbalené kufry“. — Ano, takto umírá vpravdě svatý člověk. My bychom se asi do­mnívali, že světec bude před svou smrtí klečet celou noc na modlitbách a odprošovat Boha, dávat do pořádku, co zanedbal. Naopak. Lidé vyzrálí se věnují tomu, co vůbec nevypadá zbožně!

            Tak se jednou zeptali mladého řeholníka: co bys dělal, kdybys vě­děl, že večer zemřeš? A ten řeholník s úsměvem odpověděl: No, co jiného, než že bych si dál hrál celé odpoledne s dětmi. Řekněte sami – není to krásné? Je to krásné!

            Přátelé Boží, co si tedy odneseme z této promluvy do každodenního života jako poučení a povzbuzení? Především to, že lidé, kteří žijí oprav­dovou láskou, jsou stále připraveni k odchodu. Ale lidé, kteří si budouc­nost budovali sobecky na majetku, na vlastnění členů své rodiny, na slávě, na kariéře – ti budou těžce umírat. A tam, kde je sobectví, nenávist a pý­cha, co tam může být hodno vzkříšení a věčného života? Žijme tedy oprav­dovým křesťanským životem, usilujme o to, co je nesmrtelné, milujme se navzájem opravdovou bratrskou láskou, a pak – až přijde náš čas – ve­jdeme do nebeského království, kde už nebude pláč, ale kde se budeme radovat na věky věků. Amen.