Jdi na obsah Jdi na menu
 


31. neděle v mezidobí (cykl C)

3. 11. 2013

Křesťanský smysl stáří a smrti

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Listopadové dny nás vedou na hřbitovy, ke hrobům těch, kteří nás předešli na věčnost. Tyto dny v nás vždy znovu probouzejí otázku: kdy umřu i já? Co je za smrtí? A tak se i my rozpomeňme: jak já myslím na věčnost? Přemýšlím o tom někdy? Do­kázal bych vysvětlit, v čem spočívá křesťanská naděje na věčnost?

            Dnešní radostná zvěst nám vypráví známý příběh o Zacheovi. Hlavní myšlenkou tohoto vyprávění, jakož i listu svatého apoštola Pavla do Soluně, je setkání s Kristem Pánem. Křesťané v řecké Soluni byli zmateni nějakými poplety a čekali každým dnem konec světa. Přestali normálně pracovat a žít, jenom stále čekali a báli se soudu a smrti.

            Moji milí, strach ze smrti, strach z konce – to je věc ošklivá a lidé jím trpí dodnes. Znal jsem jednu starší paní, která volala na linku důvěry, že už zkrátka nemůže dál. Už osmkrát napsala svou závěť. Ale té paní vlastně nejde o závěť – té paní jde o smrt. Nemůže snést myšlenku, že tu všechno kolem bude dál a ona tu za chvíli už nebude. A že to „nebytí“ může nastat kdykoliv. A strach z té chvíle jí sedí v týle. Té paní je, jakoby stále čekala návštěvu někoho, kdo ji o všechno připraví.

            Většina lidí si takové starosti nedělá. Jednoduše na své stáří a na svou smrt odmítají myslet: Ty ošklivé věci se vždy týkají je ostatních – mě NE! Kdekdo by se rád dožil stáří, to ano, ale nikdo nechce být starý. Přesto však stárneme a umíráme, a moc dobře o tom víme.

            Bratři a sestry, kdo není věřící, ten se těm úzkostným pocitům brání asi ještě hůř, než člověk věřící. Nevěra – to je život bez osobní budouc­nosti, bez vyhlídek do budoucna. K umění křesťanského života patří i umění stárnout a umění umírat.

            My, křesťané, dobře víme, že věřící člověk je víc než nějaký živo­čich. Proto snadněji chápeme, že i když tělesné síly slábnou, jsou tu ještě síly duševní, o které se můžeme opírat. Proto nenaříkáme nad tím, co už nemůžeme dělat, ale těšíme se z toho, co ještě dělat můžeme.

            Starší člověk musí častěji odpočívat. Je tedy konečně čas poslech­nout si trochu pěkné hudby, potěšit se pohledem na hezké kytičky, přečíst si pěknou knížku, zamyslet se a zavzpomínat si na mládí.

            My, křesťané, víme, že i když už nemůžeme moc pracovat, jsme přece stále důležitou součástí rodiny. Vždyť k úplnosti lidského společen­ství patří nejen děti a dospělí, ale také staří lidé. Svědčí o tom, že kde vy­růstají děti bez dědečka či bez babičky, je to na nich poznat většinou po celý život. Schází jim umění vzpomínat, schází jim fantazie pohádek, schází jim umění vypravovat. A starým lidem, kteří žijí bez vnoučat, zase scházejí vděční posluchači.

            Moji milí, je dobře si tohle připomínat, abychom se nebáli stáří. Mějme na paměti, že stáří má své důležité místo v lidském společenství, má i svou zvláštní krásu a radost. Teď si možná myslíš – tobě se to po­vídá, když jsi ještě mladej! Ale počkej, až budeš opravdu starej! Ty ne­moce, ta nemohoucnost! Jistě, ale zde platí už jednou řečená zásada, že stárnoucí křesťan nenaříká nad tím, co už nemůže, ale těší se z toho, co ještě může.

            Zeptejme se třeba těch, kteří už ztrácejí zrak, jak si nově uvědo­mují, jakým darem je sluch. Zeptejme se třeba těch, kdo už nemohou cho­dit, co všechno se dá vidět z křesla u okna. A ty bolesti a bezmoc? Víte, moji drazí, to už je vlastně část umírání. Člověk umírá a Boží dítě se za­číná rodit. A zrození, porod, to je vždy bolestná věc. Ale dá se to vydržet, každá maminka to potvrdí. Dá se to vydržet, vždyť je to brána do nového života a  vstupné, které je třeba zaplatit.

            A tak, bratři a sestry, moudrý křesťan přijímá bezmoc stárnutí a odumírání jako bolesti svého znovuzrození, jako svůj očistec a daň za chyby a hříchy svého mládí a celého života, jako podíl na Kristově cestě kří­žové a jeho výstupu na Kalvárii. Když básník napsal, že „radost z bolesti se rodí“, asi měl na mysli právě tuto křesťanskou představu.

            Ale přes všechny úvahy strach ze smrti zůstává. Je především v osamělosti umírajícího: ve smrti je totiž každý sám. Věřící člověk překo­nává tu osamělost vyhlížením Ježíše Krista, který přichází. Když mladá Terezička Ježíškova ležela na smrtelné posteli, spolusestra ji strašila: „Po­čkej, jde si pro tebe smrt!“ Ale Terezička se nedala: „Kdepak, pro mne si jde Pán Ježíš!“

            Moji milí, hrůza smrti je také v nejistotě umírajícího: co bude dál? Nevěřící, jak známe ze zkušenosti, se neubrání mučivému probírání dvou možností: Buď opravdu není po smrti NIC, tedy nicota, zánik – to jsou ošklivé představy! Anebo přece jenom nějaký Pámbu je, jenomže já jsem ho odmítal, já jsem si z něho dělal posměch, já jsem zazlíval druhým, když v něho věřili! Tedy bude přece jen nějaký soud? – To je také ošklivá před­stava!

            Ale pro věřícího křesťana tato hrůza neplatí: Věřící totiž neodmítl Ježíšovu nabídku lásky. Vrací se sice kajícně, jako hříšník, jako ten mar­notratný syn, ale právě proto se vrací s důvěrou, že ho přivítá otevřená ná­ruč nebeského Otce! Křesťan může důvěřovat, že i smrt – to poslední, co se mu v životě přihodí – bude dobrá. Bude to setkání s Bohem, který je láska. Bude to setkání s Bohem, který je Bohem živých, a ne mrtvých!

            Přátelé Boží, cesta životem s Ježíšem Kristem, ve víře v Krista Pána, to je život navěky. Cesta životem bez Krista, bez víry v něho, to je smrt navěky. Život bez víry stačí právě tak na to, aby člověka přivedl do hrobu. Avšak život ve víře v Krista Pána vede k plnému bytí v Bohu, k věčnému patření na Boha tváří v tvář. To je konečný smysl lidského ži­vota zde na zemi. Opravdové evangelium, vpravdě radostnou zvěst jsem vám dnes mohl hlásat! Buď za to Stvořiteli chvála a dík až na věky věků! Amen.