Jdi na obsah Jdi na menu
 


30. neděle v mezidobí (cykl C)

27. 10. 2013

Všechno je dar

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Když jsem ještě žil ve svém rodném městě, chodíval jsem do společenství mládeže. Pokud to šlo, schá­zeli jsme se venku. Podzimní plískanice nás však zahnala na faru. Navrhli jsme našemu faráři: „Otče, venku je škaredě, a tak se budeme scházet na faře. Ale aby nezůstalo jen při zábavě, chtěli bychom věnovat také chvíli bibli – jak jsou ty biblické kroužky. Jak to máme dělat?“ A náš pan farář se zasmál a  řekl: „Na to není třeba nějakou složitou techniku. Hlavní je za­slechnout slovo Boží tak, jako by bylo právě teď pro tebe osobně od Pána Ježíše pověděno. Ale pro začátek vám přece jen poradím, jak byste mohli začít. Vezměte si evangelium následující neděle. Naslouchejte mu. Pak o něm mluvte: co to slovo Boží říká každému z vás. Jak se týká tebe osobně. V neděli pak budete jistě s velkým zájmem poslouchat kázání, co to slovo Boží řeklo mně – knězi a kazateli.“

            A tak jsme zasedli na faře a zaposlouchali se do evangelia, které jsme slyšeli právě dnes. Bylo to evangelium o farizejovi a celníkovi. Sotva jsme dočetli, dal se slyšet jeden mladík: „Tak tohle se mne netýká. Mně je ten farizej tak protivný, že se mi nemůže stát, abych se choval tak jako on. Teda, já vím, že takoví farizejové jsou i dnes! To byste se divili! Já osobně znám celou řádku takových lidí, co jsou nafoukaní a hloupě posuzují a od­suzují druhé kolem sebe!“

            Moji milí, pěkně nám to ten mládenec řekl – jen co je pravda. A co se nestalo? Najednou ten chlapec viděl, jak nám všem, co jsme byli kolem něho, začaly cukat ústa stále víc a víc, až jsme se všichni úplně nahlas ro­zesmáli. Jistě víte, proč jsme se začali smát. Jemu to trvalo dosti dlouho, než mu došlo, že vlastně on sám se právě teď před námi choval přesně jako ten farizej, kterého odsuzoval. Došlo mu, že on je tím dnešním farizejem!

            Ano, objevit farizeje v sobě, to vůbec není lehké. Ba dokonce si myslím, že je to pro nás ze všeho nejtěžší. A tak se ptáme: kdo tedy je a kdo není farizej?

            Cožpak Bůh chce, aby se každý křesťan jen stále krčil, prohlašoval se za nešikovného a bezcenného? – Dobře víme, že tomu tak není. Vždyť každý člověk má vlohy, talenty, aby je rozvíjel a radoval se z nich. Každý se má po celý život vzdělávat, aby něčím byl a aby něco znamenal. Člověk má znát své schopnosti, svou hodnotu a být hrdý na to, co je a co umí. Toto vše zajisté farizejství není.

            Farizeji se stáváme až tehdy, když všechnu zásluhu za to, co jsme a co umíme, připisujeme jen sami sobě. Farizeji jsme tehdy, když ostatní odsuzujeme a pohrdáme jimi. Takový farizej se často v  nás zabydlí a my si to ani neuvědomujeme.

            Bratři a sestry, proč nám vlastně posuzování a odsuzování druhých dělá tak dobře? Příčina je jasná. Přehlížíme, že to, na co jsme u sebe hrdí; to, že „my nejsme jako támhle ten celník“ – že to není jen naše zásluha, ale že je to především dar Boží.

            K tomu si můžeme uvést podobenství z říše květin: V jedné zahradě bylo plno květin. Podél plotu slunečnice, uprostřed záhonu růže a mezi tím i drobné pomněnky, macešky a sedmikrásky. Slunečnice se vypínala sebe­vědomě nade všemi: „Tak velká, tak silná jako já není žádná z vás. Proti mně jste všichni trpaslíci!“ Růže jí skákaly do řeči: „Ale my voníme, my tak krásně voníme! A jak jsme zářivě velkolepé proti takovým chudinkám maceškám!“

            A co na to macešky? Ty se jen plačtivě choulily: „My jsme chu­dinky, my jsme jen ubohé chudinky!“ Nakonec se ozvala moudrá po­mněnka: „Jak můžete takhle mluvit! Žádná z nás si nedala sama ani vzhled, ani velikost. Všechny jsme tak krásné, jak nám dal naši podobu Stvořitel. Každá jsme jinačí, ale všechny jsme pěkné a  všechny nás má náš Stvořitel rád právě takové, jaké jsme.“ Všechny květiny na zahradě utichly a začaly pokukovat jedna po  druhé, jakou že podobou krásy je Stvořitel vybavil. A v té zahradě zavládl pokoj, zazářila krása všech květin a především radost nad tím, jak to dobrý Bůh pěkně a moudře zařídil.

            Přátelé Boží, všichni jistě tušíme, kolik je v nás a okolo nás „sluneč­nicově“ farizejského povyšování nad druhé, kolik je v nás a kolem nás pohrdání druhými. A co myslíte – nebylo by krásné začít podle rady moudré pomněnky dívat se po lidech kolem nás, co je na nich dobrého a pěkného, místo neustálého pozorování, jaké mají chyby? A tak si z dnešní radostné zvěsti odnesme důležité ponaučení: začněme s tím my, každý z nás, sami u  sebe. Začněme s tím okamžitě. Hledejme, co  je na lidech ko­lem nás dobrého. A tak bude hned o jednoho farizeje na světě méně – od tohoto času až na věky věků. Amen.