Jdi na obsah Jdi na menu
 


30. neděle v mezidobí (cykl A)

26. 10. 2014

Vybudovat civilizaci lásky

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Radostná zvěst dnešní neděle hovoří o lásce k Bohu, k sobě a k bližnímu. Ano, láska je stále živé a aktuální téma. Uším lidí tohoto světa zní slovo „láska“ už jen v té ero­tické poloze. Zde se však nejedná o lásku, ale o mrzký chtíč, což předsta­vuje velice ubohou a nízkou karikaturu lásky. My, křesťané, musíme zu­šlechťovat a pozvedat pojem lásky do vyšší roviny. Stále se musíme učit vidět lásku ve světle slova Božího.

            Moji milí, ke konci října Církev svatá vždy slaví Výročí posvěcení chrámů. Mimo jiné se nám také připomíná, že chrám je obrazem duchovní stavby, to jest Církve. Svatý Augustin v jedné své homilii říká: „Dům Páně se ovšem nebuduje, jestliže věřící neváže láska. Kdyby se trámy a kameny vzájemně nespojovaly podle přesného plánu, kdyby do sebe nenásilně ne­zapadaly, kdyby v sobě v oněch vazbách málem jako by nenacházely zalí­bení, nikdo by do takové budovy nevkročil. Když přece vidíš, jak se krásně váže u některé budovy dřevo s kamenem, klidně vejdeš a nebudeš se bát, že se zřítí.“

            Bratři a sestry, je to moudrá a hluboká myšlenka největšího církev­ního učitele všech dob. Budovu svaté Církve – tento duchovní chrám – drží pohromadě mezilidské vztahy, které jsou tmeleny a utužovány láskou. My dnes žijeme ve světě, kde je tkanivo mezilidských vztahů velmi bolestně potrháno. Bezohledné sobectví, které myslí jen a jen na sebe, na svou sebe­realizaci, na to, aby z toho měl člověk užitek či požitek, aby byl slavný, aby jej ti druzí obletovali a obdivovali – to je úplně jako zbraně hromad­ného ničení, které likvidují všechno. Jak chceme vybudovat civilizaci lásky, o které hovořil zvěčnělý papež svatý Jan Pavel Veliký?

            Moji drazí, jedním z posledních objevů na poli klinické psy­chologie je zvláštní choroba, nazvaná „syndrom neviditelného člověka“. Je to člo­věk, který je s námi u stolu, v pokoji, v jednom domě. Sledujeme a vní­máme jeho fyzickou přítomnost – a přece ho nevidíme. Dalo by se říci, že se na něho odmítáme podívat. To je ta bolest mezilidských vztahů. Není zde té opravdové lásky, která je vždy pro druhého pohotově – ne pro sebe. Seberealizovaný člověk, který shlíží z výšin své pýchy na výsledky své práce, který se cítí oslavován – to není člověk budoucnosti. To je člověk zániku. Do civilizace lásky nemůže vstoupit ten, kdo se nenaučí milovat, kdo láskou neposvěcoval každou maličkost, která mu byla svěřena.

            Bratři a sestry, a na závěr podtrhněme ještě jednu vlastnost lásky, jak nás jí v dokonalosti učí sám Bůh. K tomu vám povím malý příběh, který vyprávěl jeden starší muž: Když byl můj vnuk ještě malý, běhal rád bosky po zahradě a jednou si ukopl paleček o kámen. V slzičkách přiběhl za mnou a  toužil po troše útěchy. „Neplač, Jiříku,“ konejšil jsem ho, „to za chvilku přejde a já ti s tou bolestí pomůžu. Podívej, můj palec to bolí stejně jako ten tvůj.“ Překvapený Jirka přestal brečet a vykulil na mne oči: „Dědo, tebe to fakt taky bolí? Mně se ti zdá, že už to štípe míň.“ — Byl to jenom psychologický tah anebo pravda? Spousta rodičů vám poví, že často cítí skutečnou fyzickou bolest při pohledu na své zraněné či nemocné děcko, a z celého srdce by si přáli vytrpět to za ně.

            Přátelé Boží, a právě takto miluje Bůh každého z nás. Ve svém jedno­rozeném Synu Ježíši Kristu za nás mnoho vytrpěl. Ale taková má být láska mezi námi lidmi. Opravdová láska cítí bolest jiných ve vlastním srdci. Taková láska buduje hluboké mezilidské vztahy. A jen taková láska může vybudovat skutečnou civilizaci lásky. Dobře si zapamatujme, že ži­vot bez lásky je holý nesmysl. Avšak život v lásce – to je štěstí a radost, kterou tento svět nemůže dát. Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.