Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. neděle v mezidobí (cykl A)

26. 1. 2014

Cesta ze stínu do světla

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Hned na úvod vám povím jednu malou pohádku. Byl jednou jeden bohatý princ, který nade všechno miloval překrásné šaty, zlaté přezky a drahé prsteny. Takto ozdoben se ukazoval svému lidu, avšak pouze ráno, kdy slunce zářilo do jeho obličeje a byl velmi šťastný, když v jasu slunečního světla se na něm všechno třpy­tilo a zářilo. Lidem až přecházel zrak a nadšením jásali. Jednou se však přihodilo, že  se princ objevil až v pozdních odpoledních hodinách, když se slunce už sklánělo k západu. A tu poprvé mladý princ uviděl svůj vlastní stín. Jeho postava náhle potemněla a vrhala na lid před sebou jen stín. Tu v jeho srdci vzplál obrovský hněv. Nechal si ihned osedlat koně a chtěl oka­mžitě pryč. Chtěl žít tam, kde žádné stíny neexistují, kde je pořád krásně a stále svítí slunce. Ujížděl z toho místa stínu, a jestli nezemřel, jezdí tak až dodnes.

            Moji milí, líbila se vám ta pohádka? Řekněte sami, nebylo by krásné, kdyby náš život byl bez stínů? Nebylo by krásné, kdybychom byli osvobozeni ode všeho, co náš život činí tmavým, nesnesitelným, naháně­jícím strach? Ano, v lidském životě je celá řada stínů. Ty stíny v našich životech mají mnoho jmen. Od těch obyčejných břemen hříchů, slabostí a nedorozumění, které kolem nás stále vrhají své stíny. — Přes stíny těžkých nemocí, které vstoupí nikým nezvány do našeho života a tím i do našich rodin. Vezmou nám radost, vezmou nám pohodu. Život se stane hořkým a tvrdým. Izolují nás od těch druhých, které nic netíží. Jak se říká, zdraví si začneme vážit teprve tehdy, až ho ztratíme. —  Až po ten nejdelší stín – stín smrti, který padne na dlouhou dobu do okolí celé blízké rodiny.

            Bratři a sestry, vezměme si, kolik stínů se dnes plouží celým svě­tem. Velmi tmavé stíny dopadají na lidi všude tam, kde zuří válka. Stíny dopadají na lidi všude tam, kde ztratili své domovy, kde se denně třesou o své životy. Takoví lidé doslova žijí v krajině stínu smrti. Kolik lidí se ocitlo v tomto stínu v místech teroristického útoku v New Yorku dne 11. září 2001, v místech nejrůznějších katastrof, neštěstí, v místech kde vládne násilí, kde je hlad... Stačí se občas podívat na televizní obrazovku nebo zalistovat novinami, a  můžeme vidět, jak tento svět žije ve stínu zla.

            Moji drazí, avšak my nemusíme a ani nesmíme propadat zoufalství a beznaději. My jsme dnes slyšeli jasné slovo radostné zvěsti. Slyšeli jsme, že existuje cesta ze stínu do světla. Není v lidské moci, aby tuto cestu člověk našel sám. Ale je to v moci Boží. Vůbec není náhoda, co se stalo, když Kristus Pán začal veřejně působit. Dobře si všimněme, kde Pán Ježíš začíná své veřejné působení. Začíná v Galileji, což bylo naprosto nevhodné prostředí pro jeho zbožné dílo. Galilea byla skutečně země velmi pohanská, řekli bychom – náboženský úhor, země zcela vyprahlá. Du­chovní situace v  Galileji byla opravdu katastrofální: byla to směs jakéhosi náznaku chrámové zbožnosti a asyrských pověr zděděných po předcích, kteří kdysi kolonizovali tuto zemi. Nikdo z Judska si Galileje nevážil. Avšak Kristus Pán začíná působit právě v Galileji. Právě zde, v krajině stínu smrti. Právě v Galileji, kde vládla děsná temnota. A právě v této zemi zazářilo ono světlo, které slibovali dávní proroci. Nikde jinde to světlo nemohlo zazářit více než v Galileji. Nikde jinde nebude tak viditelné, aby přilákalo mnohé lidi. Toto všechno působí Prozřetelnost Boží, do které my nedokážeme nahlédnout.

            Bratři a sestry, podobně můžeme hovořit o době, kterou prožíváme my dnes – je to doba před druhým příchodem Krista Pána na tuto zemi. I tehdy bude svět podobně zahalen tmou, budou vládnout zmatky a pověry, řád ve společnosti bude rozložen. A tehdy do této temnoty vstoupí Kristus – Světlo světa. Mnozí budou překvapeni. Mnozí budou zděšeni. A ti, co čekali a měli své představy o tom, jak Kristus Pán přijde, budou zaskočeni. Protože v té největší možné bídě se ukáže Boží čin vykoupení a záchrany.

            Moji milí, naše civilizace se nachází ve stádiu, které nazval Svatý otec bl. Jan Pavel II. „kulturou smrti“. Ale zároveň tento papež pozvedal svůj zrak ke Kristu Pánu a volal k nám všem mocným hlasem: NEBOJTE SE!!! RADUJTE SE!!! – tak jak to říkal Pán Ježíš: „Až při­jdou ty dny, nebojte se, zdvihněte hlavu, protože se přiblížilo vaše vykou­pení.“ Nepřestávejme děkovat Pánu za papeže Jana Pavla, protože on nás dokázal vést přes ten kritický práh naděje ke konečnému Božímu vítězství.

            Přátelé Boží, co tedy máme dělat? Máme dvě možnosti: buď se přiřadíme k sektám, jako jsou Svědkové Jehovovi nebo Adventisté sed­mého dne, kteří hlásají likvidaci všeho a záchranu mají jen pro těch několik takzvaně „vyvolených“. Pak bychom ovšem udělali přesně to, co udělali Židé v Judsku, když prohlásili o Kristu Pánu a o jeho nauce: „Co dobrého může vzejít z Galileje?“ A proto do jejich stínů hříchů nemohlo proniknout světlo.

            Anebo máme druhou možnost: Uvěříme hlásání evangelia. Uvě­říme slovu naděje. Uvěříme slovům Svatého otce bl. Jana Pavla o  tom, že přijde civilizace lásky. A také se staneme hlasateli této radostné zvěsti a radostné naděje. Boží sláva zazáří právě v té temnotě, kterou zlik­viduje a kterou prozáří. — Nejsi sám, je tu Pán, on je blízko nás, na ces­tách nás věrně provází. Ruku v ruce jdi s ním dál a odolávej tmám, slunce ať svítí, kde jsi ty. Ať ozáří celou zemi, všechno zlé ať v dobré změní – SLUNCE AŤ SVÍTÍ, KDE JSI TY! Amen.