Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. NEDĚLE POSTNÍ (cykl C)

3. 3. 2013

Vážná výstraha

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Začnu krátkým příběhem, který se skutečně stal: Odehrál se ve Spojených státech v době letních prázdnin u známého jezera Michigan, kde jsou velké písečné duny. Z vr­cholku té nejvyšší duny je překrásný pohled na moře s krajkami vln, na štíhlé plachetnice, které půvabně krouží podél břehů. Ale největší problém je, než se člověk na  ten vršek duny dostane. A tak se jednoho dne na ten vrcholek doslova plazila skupinka mladých lidí. Trvalo jim to dobrou ho­dinu. Celí zpocení, brunátní námahou se utěšovali, že dolů to pak bude paráda. Svezeme se jako po  másle, říkali si.

            Moji milí, všechno bylo nakonec úplně jinak. Hned po této sku­pince se doslova přihnala skupinka chlapců, kteří se rozhodli, že si právě prožité útrapy osladí náramnou legrací při zpáteční cestě. S rozesmátou tváří se vrhli dolů, aniž by si všimli výstražné tabule, která velikými pís­meny hlásala: POHYBUJTE SE POMALU A OPATRNĚ! A ještě jednoho varování ti hoši nedbali: hlasu zdravého rozumu, který říká, že z tak prud­kého kopce se přece vždycky musí sestupovat opatrně. Tragédie na sebe nedala dlouho čekat. Po pár sekundách nabrali chlapci takové zrychlení, že přestali ovládat pohyb vlastního těla. Zděšení diváci viděli již jen oblaka prachu, která zahalila několik velmi vážných pádů. Jeden hoch narazil na skálu a byl na místě mrtev. Jiní skončili s velmi vážnými zraněními v ne­mocnici a ti, co měli nejvíce štěstí, byli velmi bolestivě potlučeni.

            Bratři a sestry, na první pohled bychom mohli říci: taková hloupá klukovina! Jistě si to většina z nás v dětském věku aspoň v malém rozsahu také vyzkoušela: Stačilo se rozběhnout z nějakého prudšího srázu a člověk nevěří vlastním očím, jaký švih dostane a jak se tělo nedá zastavit. Máme v tom velmi výstižný a přiléhavý obraz toho, co se s námi děje, a co se děje se světem. Denně slýcháme a čteme o různých tragédiích na celém okrsku zemském.

            Moji drazí, a takovou zprávu přinesli také Pánu Ježíši. A čekali, co  on na to řekne. V Ježíšově odpovědi by nás měly především zaujmout dvě závažné věci, které nám nesmějí uniknout: Za prvé – Pán Ježíš bere ne­smírně vážně souvislost mezi vinou a trestem. Mezi hříchem a Božím sou­dem. Všem nám připomíná, že si nemáme zahrávat se zlem a s hříchem. A za druhé – Pán Ježíš vycítil v tom vyprávění o krvavém masakru něco velmi nebezpečného a nesprávného, totiž krátkozrakost těch, kteří mu to vyprávěli. Přece ten, kterému se neštěstí vyhnulo, není lepší než ti, které neštěstí zasáhlo. Ten, kdo přežil nějakou katastrofu, v žádném případě nemá právo se dívat na ty postižené jako na horší, než je on sám.

            Bratři a sestry, můžeme říci, že každé neštěstí druhých by mělo být vážnou výzvou k pokání pro všechny lidi. Lidský život dnes – díky narůs­tajícímu zlu, bezbožectví a nevěře – dostává opravdu velký „švih“, velmi rychlý spád. Ať už se jedná o jednotlivce nebo o celé národy, pomalu se všichni dostáváme do stádia, kdy se zrychlující pohyb nedá zastavit. A nutně to povede k podobným důsledkům jako u toho jezera Michigan. Mnoho lidí bude značně pohmožděno, ale mnoho jich také zahyne.

            Moji milí, my všichni denně sledujeme, kolik neštěstí se ve světě stane, kolik tragédií, kolik lidí je chladnokrevně zabito, aniž by někdo byl volán ke spravedlivému trestu. Mnozí říkají: Ale to už je holt takový svět, co my s tím naděláme? A právě tato věta „co my s tím naděláme“ je hru­bým přehlédnutím Boží výstrahy. Ta výstraha k nám zaznívá z Božího slova. Je to vážná výzva k obrácení. A obrácení musí vždy začít u každého z nás osobně.

            Bratři a sestry, je třeba, abychom sami v sobě začali bojovat se zlem, s hněvem, s nenávistí, nesnášenlivostí, pomlouvačností. Musíme sami v sobě přemáhat sklon k pýše a sobectví. Musíme se naučit snášet věci nepříjemné a odříkat si věci příjemné. Pokud bychom neudělali ales­poň ten první krok, že si totiž pokorně a upřímně přiznáme: JÁ JSEM ČLOVĚK HŘÍŠNÝ, já skutečně trpím těmito nedostatky – potom bychom neudělali vůbec NIC! Potom bychom se podobali lidem, o kterých velice výstižně říká jedno arabské přísloví toto: Hřích má pět prstů – dvěma ti zacpává uši, dvěma prsty ti zakrývá oči a tím posledním ti zavírá ústa.

            Přátelé Boží, jestliže se opravdu považujeme za Kristovy učedníky – za křesťany, pak bychom měli mít srdce otevřené Boží výstraze a hlasu vlastního zdravého rozumu. Všichni musíme činit pokání. Dokonce i spravedliví je musí činit za ty nespravedlivé. Dokážeme to pochopit? Ob­raťme se tedy, změňme smýšlení, dokud je ještě čas. Čiňme pokání a věřme evangeliu, abychom se jednou mohli s Kristem Pánem a se všemi anděli a svatými radovat až na věky věků. Amen.