Jdi na obsah Jdi na menu
 


28. neděle v mezidobí (cykl C)

13. 10. 2013

Stále Bohu vzdávejme díky!

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Dnes jsme slyšeli v evangeliu o tom, co všichni dobře známe – o nedostatku vděčnosti mezi lidmi. A přece Bohu máme neustále za co děkovat a je smutné, že na to často zapo­mínáme.

            Jeden starý moudrý kněz mi vyprávěl následující příběh: Jednou za ním přiběhla žena s úzkostí, plná strachu a domáhala se, že musí sloužit mši svatou, protože její muž je na tom moc zle – už má na kahánku. Lékař říkal, že to nevypadá dobře. A skutečně, bylo to velmi kritické. A tak kněz přesunul své úmysly jinam a sloužil mši sv. za tohoto nemocného. A ne­byla to jen jedna mše svatá.

            Za 14 dní potom, když šel kněz do kostela v neděli ráno, aby sloužil mši svatou – koho to nepotká? Toho muže, který měl na kahánku. Toho muže, za jehož uzdravení odsloužil několik mší svatých! A řeknete si – jistě šel do kostela, aby sám nyní Bohu poděkoval za uzdravení. Ale ne­bylo tomu tak. Ten muž byl v montérkách, přes rameno žebřík a šel za prací. Byl malířem pokojů. Kněz mu říká: „Prosím vás pěkně, vždyť jste před několika dny umíral. To jste už zdráv?“ A ten člověk odpověděl: „To víte, pane faráři, měl jsem z pekla štěstí. Doktoři neví, co se stalo, ale já jsem z toho venku. Utekl jsem hrobníkovi z lopaty! To je něco, viďte?“

            A kněz zůstal stát doslova s otevřenou pusou. Možná se tomu podi­vujeme, ale i to se stává. Vždyť i v běžném životě známe pořekadlo: Ne­vděk světem vládne.

            Moji milí, našim životním posláním je radovat se před Hospodi­nem a děkovat mu. Vždyť si vezměme, jak úžasná, upřímná, doslova na­kažlivá i přitažlivá musela být děkovná oběť ve starých dobách – v době starozákonní! Kdo byl zachráněn z těžké nemoci nebo přestál vážnou ži­votní krizi, přinesl Hospodinu děkovnou oběť. Tučné části živočišného těla byly spáleny, z  ostatních bylo připraveno chutné pohoštění pro celou obec věřících. Říkalo se tomu – radovat se před Hospodinem.

            Takovou oběť zamýšlel přinést i Naamán, syrský generál – jak jsme o tom dnes slyšeli v prvním čtení. Chtěl přinést děkovnou oběť, protože byl uzdraven z malomocenství, což tehdy byla strašlivá nemoc – člověk při ní doslova hnil zaživa. Naamán učinil vyznání díků před celým shromáždě­ním. Takovéto prohlášení dělalo Bohu čest a oslavovalo jeho otcovskou dobrotu.

            To byl pohled do doby Starého zákona. A co doba křesťanská? Jistě, ani minulým křesťanským generacím nescházela vděčnost. Lidé do­kázali veřejně říci – Bůh je nesmírně dobrý, on mi pomohl.

            V mnoha poutních svatyních máme všelijaké votivní obrázky, dě­kovné tabulky, kde je vyjádřeno, co pro koho Bůh udělal. Přes lidi se pře­valila veliká nemoc nebo havárie, neštěstí, pohromy – a oni to veřejně vy­znali. A tak čteme u obrázků: Maria pomohla! Juda Tadeáš se přimluvil!

            Bratři a sestry, a co říkáme my dnes, když se přes nás převalí po­hroma, havárie nebo nemoc? —  Řekneme: To jsem měl ale štěstí... Nanej­výš trochu ostýchavě: Bohu díky, že to dobře dopadlo!

            A přece máme Bohu za mnoho co děkovat. Člověka až zamrazí, když si uvědomí, kolik miliónů lidí je jen v našem českém, moravském a slezském národě, kteří možná ani jednou ve svém životě neřekli Bohu své DÍKY. Denně se na nás valí nepřetržitý proud darů, který naplňuje až po okraj každý okamžik našeho života.

            Teď nejde o ty veliké zásahy Boží, které nás vytáhnou z velikého neštěstí. Ale mám na mysli všední věci, mám na mysli každodenní lásku Boží, která nás nese. Jsou to především lidé, s nimiž jsme se na své životní cestě setkali. Jsou to lidé milí, kteří nám hodně dali, v jejich přítomnosti jsme zakoušeli pocit štěstí, kteří nás milovali a podpírali. To je přítomná Boží láska, kterou si mnozí ani neuvědomují.

            Ale jsou zde nejenom milí lidé, ale i ti, kteří nám byli těžkou zkouš­kou a my jsme v ní obstáli a povyrostli jsme. Máme děkovat za své zdraví, za nadání, které nám pomáhá, abychom naplňovali svůj život potěšením z tvůrčí práce. Máme děkovat za milou práci, kterou můžeme něco vykonat pro Boha, pro Boží království, a ne za práci, která podporuje naše velikáš­ství a sobectví.

            Rodiče mají děkovat za své zdravé děti. Za to, že jim dobrý Bůh dává možnost věnovat se jim, vychovat je, uvést je dobře do života. Běda však, kdybychom to brali jen jako své vlastní potěšení a ne jako dar Boží lásky anebo kdybychom to dokonce zanedbávali!

            Přátele Boží, jestliže se naučíme takto vidět život, jako proud Bo­žích darů, jako denně podanou Boží ruku, pak opravdu nestačíme Bohu za všechno děkovat. Vždyť my bez Boha nemůžeme nic. My ani nemůžeme za to, že můžeme!

            Autor rytmické písně s názvem „Vděčnost“, kterou můžeme najít ve zpěvníku „Hosana 2“, doko­nale vstřebal pravdu, o níž jsme dnes uvažovali. Vyjádřil ji slovy, která když opravdu upřímně a pravdivě vyslovujeme, tak z nich člověka až mrazí: „Protože mě máš tak rád, jak jen ty můžeš mít, protožes mi svou chtěl dát nesmírnost zakusit. Tak kdyby ses mě zeptal, kdo jsem, místo svého jména vy­slovím: Jsem jen DÍKY, za všechno a stále DÍKY, tobě dík.“ A tak i my dnes s pokorou vyznejme: Pane, mé jméno je – DÍKY!!! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!