Jdi na obsah Jdi na menu
 


22. neděle v mezidobí (cykl C)

1. 9. 2013

O pokoře

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Když jsme pozorně poslou­chali text dnešního evangelia, mnozí z nás si uvědomili, že podobné ži­votní situace už někdy zažili. Řada z nás si vzpomene na životní situace, ve kterých jsme prožili ten „trapas“, kdy jsme museli odejít z prvního místa až na místo poslední. Třeba na nějakém koncertě, kde nebyly místenky a čísla sedadel. A tam vepředu bylo několik volných míst a nikdo si tam nesedal. A až jsme se tam pohodlně usadili, pak najednou přiběhl pořadatel a ukázal nám na cedulku, připevněnou na začátku řady – „rezervováno“.

            Nebo jsme třeba jeli autobusem někam na pouť. Usadili jsme se v zájezdovém luxusním autobusu na výhodná sedadla vpředu. Pak ale přišel vedoucí, když už byl skoro plný autobus a vykázal nás ven, protože to re­zervovali pro čtyři postižené. A my jsme museli jít a vzít si poslední volná místa vzadu. —  Je jistě mnoho podobných situací, kdy prožíváme ono nepříjemné sesazení z prvního místa, odchod z první pozice až kamsi do­zadu.

            Moji milí, chtěl bych však důrazně podtrhnout, že o to sesazení z prvního místa Pánu Ježíši vůbec nešlo! Kristus Pán nám nechce dávat dobré rady o tom, jak správně zaujímat místa ve společnosti, při hostinách či jiných slavnostech. O toto opravdu nejde. Jeho příklad, který použil, směřuje totiž daleko hlouběji do nitra lidské bytosti. Jeho příklad směřuje až tam, kde každý člověk trpí tím největším hříchem. Víte, který je to hřích? — Tím největším hříchem, kterým člověk trpí, je PÝCHA. Pýcha je zdrojem všech neřestí. A právě proto má mnoho různých odstínů a pro­jevů. Někdy může být pěkně zamaskována. Pýcha je opakem lásky, je projevem bezohledného sobectví. Pyšní lidé se tlačí a cpou dopředu, kde jen mohou, ale nakonec budou těmi posledními. Pýcha je jako těžký bal­van, který tlačí a tiskne člověka čím dál víc a víc dolů.

            Co je však na tomto hříchu nejzávažnější, je skutečnost, že nás pý­cha odvrací od Boha. Známá jsou místa ve svatých Písmech, kde se říká: Pyšným se Bůh protiví, ale pokorným dává svou milost. Že tomu tak sku­tečně je, můžeme vystopovat v životě Pána Ježíše. Kristus Pán měl soucit s lidskou slabostí, ale byl nekompromisní k pyšným a pokryteckým fari­zejům. Tvrdě jim vytýkal jejich nafoukanost a sebejistotu. Pýcha opravdu odstavuje člověka od Boha. Je protivná a nesnesitelná.

            A tak se, bratři a sestry, ptejme zcela vážně i my: Co dělat s tou první a závažnou lidskou neřestí? Co dělat s pýchou? — Odpověď za­zněla v tom citovaném úryvku ze svatých Písem: Pokorným dává Bůh svou milost!

            Ano, moji milí, POKORA. To je jediný lék na pýchu. Pokora, to je ctnost, ke které nás Bůh volá a zavazuje dnešním evangeliem. K pokoře a tichosti nás přímo Pán Ježíš vybízí svým slovem o následování této ctnosti: Učte se ode mne, neboť jsem tichý a srdce pokorného!

            Bez pokory není možný duchovní život. I když jsme už mnohokrát slyšeli celou řadu úvah na téma pokora, musíme se k pojmu pokory často vracet. Pokorným se člověk nestane jaksi přes noc do rána. Stát se pokor­ným – to je dlouhodobá práce na našem charakteru. Lidově řečeno: dá to fušku!

            Každý z velikých světců církve mluví o pokoře v souvislosti se svým duchovním životem. Museli se k této ctnosti postupně dopracovat. A často jim musel Bůh pomoci nějakou událostí v jejich životě. Srazit je ne­mocí, neúspěchem, prohrou důležité věci v jejich životě. Nejlepším lékem na pýchu je ponížení. Kolik lidí si myslí, že nejsou pyšní, ale běda, když se jich něco dotkne. Pak s hrůzou zjistí, že to nedokáží s pokorou přijmout.

            Jestliže dnes, milovaní bratři a sestry, nasloucháme Božímu slovu, které hovoří o pokoře, pak si každý uvědomme, že se to týká i nás. Osobně každého z nás.

            Doba, ve které dnes žijeme, má ke ctnosti pokory moc a moc da­leko. Protože je kolem nás více lidí nevěřících, vytvářejí tím prostředí, kdy spoléhají jen na sebe. Boha už nepotřebují. Oni se seberealizují bez závis­losti na nějakém Bohu. A to je právě ta nejlepší živná půda k narůstání pýchy. Člověk potřebuje poznat, že zdaleka není pánem všech situací, že není sám sobě Bohem, ale že je naopak na Bohu zcela závislý. To ho musí vést k té vzácné ctnosti pokory. Jen k člověku pokornému shlíží dobrotivý Bůh s láskou. Pokora není pohrdání sama sebou, ale pravdivé vědomí mého postavení jakožto tvora pod autoritou Boha jakožto Tvůrce. Stručně řečeno – pokora je pravda.

            Na závěr se s vámi, moji milí, rozdělím o svědectví jedné paní profe­sorky z konzervatoře, skvělé varhanice, která již není mezi námi. Vy­práví: „Byla jsem celý život velmi pyšná. Bůh mne srazil, ukázal mi, kdo jsem, když jsem onemocněla a začala být závislá na jiných. Jednoho dne člověk pozná omezenost svých možností, své omezené hranice. A pak na­jednou začne měnit svůj názor. Ještě díky za to, že má člověk víru a důvěru v lásku Boží. Ta nás přenese i přes to nemožné. Škoda jen, že na to nepři­jdeme dříve.“ Tolik svědectví paní profesorky.

            A co k tomu, přátelé Boží, můžeme dodat? Buďme proto moudrými a cvičme se v pokoře. Když slyšíme slovo Boží o pokoře, mějme srdce otevřené. Vždyť se to týká v prvé řadě NÁS! Buďme pokornými lidmi, abychom jednou, až přijde náš čas, mohli vejít do věčného království a radovat se až na věky věků. Amen.