Jdi na obsah Jdi na menu
 


21. neděle v mezidobí (cykl C)

25. 8. 2013

Snaha o věčný život

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Evangelium dnešní neděle nám hned na začátku nabízí provokativní otázku, na kterou by mnohý člo­věk rád znal odpověď. Je to otázka, jak vlastně dopadne člověk na soudu, kam po smrti vyústí jeho život. Před takovouto otázkou, jak člověk dopadl, stojíme vždy u zesnulého člověka, u rakve, nad smutečním oznámením. Je to zvláštní, ale my nevíme, kolik lidí je spaseno a kolik ne. A přitom ne­můžeme říci, že je to absolutní tajemství. Vždyť přece uctíváme tolik sva­tých mužů a  žen, o kterých s jistotou prohlašujeme, že došli spásy a věč­ného oslavení. V průběhu dějin spásy bylo umožněno omilostněným lidem – mystikům – nahlédnout do věčnosti. A jim Bůh sdělil, že ten či onen člo­věk je zachráněn pro věčný život. Nicméně ve své drtivé většině lidstvo nezná pravdu o tom, jak který zesnulý člověk dopadl.

            Moji milí, v tomto okamžiku našeho uvažování nám nejde o to, kolik je těch, kdo jsou a budou spaseni. Klademe si dnes mnohem důle­žitější otázku, která má pro nás rozhodující význam: Proč Bůh skrývá od­pověď na to, jak člověk dopadl v hodině smrti. Proč my putující po této zemi to nemůžeme vědět.

            Bratři a sestry, odpověď zazněla taktéž v dnešním evangeliu. Pán Ježíš ukázal, že není důležité vědět, kolik a kdo bude spasen. Nejdůležitější je totiž vědět, kudy a jakou cestou můžeme dojít do věčného života. Je to jen jediný vchod a má úzké dveře. Tím vchodem, těmi dveřmi je sám Kristus Pán. On sám se tak nazval: „Já jsem dveře do ovčince.“ A ten, kdo tyto dveře najde, bezpečně vstoupí do věčné radosti.

            Moji drazí, a právě toto by každého z nás mělo zajímat. Nic víc. O lidském životě říkáme, že je to jakási zkouška života, kdy nás Bůh prově­řuje. Je to jakoby hra, ve které nevíme s jistotou, jak dopadne. Kdybychom to věděli, pak by náš život neměl smysl, pak by nás to nenaplňovalo oče­káváním a touhou.

            Bratři a sestry, pro ilustraci si představme, že kdyby dva šachisté, kteří spolu hrají, věděli předem, kdo vyhraje a kdo bude poražený, myslíte si, že by vůbec hráli? To by nemělo smysl. Nebo když děti či dospělí hrají například „Člověče, nezlob se“. Jaká by to byla hra, kdyby nebyla námaha, snaha, kde by nebylo ono patřičné napětí, jak to dopadne. Člověk se velmi namáhá, aby měl štěstí, aby mu padla šestka, aby konečně vstoupil do svého chlívečku. Nikdo neví během hry, kdo vyhraje. V tom je právě to zábavné a svým způsobem zajímavé a přitažlivé.

            Moji milí, a podobně je tomu i s lidským životem. To poslední ví­tězné nebo prohrávající číslo člověk hodí až v hodině své smrti. A to už my, kteří zůstáváme ještě v tomto životě pozemském, nevíme. Ale ten v Pánu zesnulý člověk už ví, zda byl spasen či nebyl. My ovšem v našem křesťanském životě máme veliký trumf, máme jisté číslo, kterým můžeme vyhrát. A právě tím naším „trumfem“, tím naším jistým vítězným „číslem“ je náš Spasitel Kristus Pán. On je těmi dveřmi, i když úzkými, do věčného života. Kdo celý svůj život vsadí na Krista Pána, ten nemůže prohrát.

            Bratři a sestry, Ježíšovo slovo je jasné. Prvním stupněm je víra: „Kdo uvěří, pokřtěn bude a bude spasen.“ A tím druhým stupněm je naše námaha, naše úsilí. Usilujme o to vejít úzkými dveřmi. To znamená, že se máme namáhat pro svého Spasitele, aby neustále rostla naše láska ke Kristu, k jeho kříži – tomuto nástroji našeho vykoupení. Toto úsilí je jistě namáhavé, ba přímo nesnadné. Každá pravá láska ovšem něco stojí, a tato láska obzvlášť.

            Moji drazí, kdybychom chtěli vznést námitku, že když je život ta­ková zkouška, taková řekněmež „hra“ a nikdo neví, jak to dopadne, že je to vlastně nespravedlivé, potom si ovšem musíme ještě něco důležitého ujas­nit. Naše víra ve vítězství v Kristu Pánu, naše snaha a úsilí o věčný život, má totiž ještě jeden podstatný rozměr. Je to rozměr naší naděje. Jde o to, že my také pevně doufáme, že se opravdu naplní to, v co věříme. I když víme, že máme v rukou nástroj své spásy, totiž Krista Ježíše, našeho Spa­sitele a Vykupitele, máme navíc ještě jistotu ze slova Božího, že se tato naděje také splní.

            Přátelé Boží, svatý apoštol Pavel v listě do Říma píše zcela jasně: „Naděje nenechá dojít hanby, protože Boží láska je nám vlita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ Člověk, který důvěřuje a doufá v Boha, nedojde nikdy hanby. Vždyť všichni jsme přece děti Boží. A který pozemský otec by zklamal naději svého dítěte, které doufá, že dostane dá­rek k vánocům? A přece Boží láska je nekonečně větší než láska lidská! A proto náš nebeský Otec nedovolí, abychom prohráli, když se budeme ce­lým svým životem snažit a usilovat o hodnoty věčné. Člověk, který se od­řekne všech svých pozemských jistot a vsadí všechno na Boží lásku, ten bude v nebeském království první. Ale nezapomínejme: stojí to námahu a úsilí. Musíme se snažit a namáhat, abychom jednou – až přijde náš čas – s jistotou vešli do nebeského království spravedlnosti, milosrdenství, lásky a pokoje, kde už nebude bolest, utrpení a pláč, ale kde se budeme radovat až na věky věků. Amen.