Jdi na obsah Jdi na menu
 


20. neděle v mezidobí (cykl A)

17. 8. 2014

Buďme otevření!

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Myslím si, že každý z nás v životě zakusil tu situaci, kdy nám někdo nečekaně vstoupil do našich plánů. Člověk je vyveden z míry, je otráven a neví, co má udělat. Já osobně jsem zvyklý si svůj čas velmi pečlivě plánovat. Mám výhledový plán hlav­ních úkolů na celý rok, upřesnění na měsíc, na týden a nakonec velmi po­drobný plán na každý den. Vím zhruba, co budu dělat. A tak je tomu i s celým životem. Kdyby člověk nevěděl, co vůbec chce, pak by se takový život podobal jízdě autem ve velmi husté mlze. Mít jasno a vidět do bu­doucna – to zajisté každého naplňuje klidem a vyrovnaností. A naopak: Když se najednou objeví nečekaná překážka, bývá často příčinou naší roz­mrzelosti.

            Moji milí, bez nadsázky můžeme říci, že taková podobná situace docela lidská je popsána v dnešní radostné zvěsti. Představuje nám Pána Ježíše přímo nepochopitelně rozmrzelého, jak ho nikdy neznáme. Kristus Pán opouští kraj kolem Genezaretského jezera a jde se svými učedníky na sever do pohoří dnešního Libanonu. A vtom se to stane: K Pánu Ježíši při­běhne jakási žena – pohanka – a začne na něho dorážet svými neodbytnými prosbami. Učedníkům se zdá být velice dotěrná a Kristus Pán je z toho rozmrzelý. A navíc se příchod té ženy jaksi nehodí do jeho plánu. Kristus má od  svého nebeského Otce jasný plán: je poslán jen ke ztraceným ov­cím domu izraelského.

            Bratři a sestry, to, co se odehrálo potom, může pro nás být velikou školou pro osobní život. Pán Ježíš nelpí na svém plánu natolik, že by se byl vyhnul setkání s tou pohanskou ženou. Duchovní bída a obrovská víra té ženy Kristův plán zcela posunuly. Ježíš na jedné straně zůstává věrný svému poslání, avšak současně je zcela otevřený všemu novému. A proto překročil hranice. Víme přece, že láska nezná mezí a je-li láska opravdová, dokazuje to, že za ní stojí Bůh.

            Moji drazí, je zde ještě něco velmi důležitého. Pán Ježíš nás učí jako ČLOVĚK. V listě Židům se dočítáme, že se Kristus Pán učil posluš­nosti v bolestech. Platí to zajisté v prvé řadě pro události Svatého týdne – pro dny utrpení, ponížení a bolesti. Ale ten výrok můžeme vztáhnout vlastně na celý Ježíšův život. On se učil poslušnosti tím, že znovu a znovu dával sám sebe k dispozici lidem, s nimiž se setkal. A to, jak každý z nás z vlastní zkušenosti ví, bývá mnohdy velice bolestné. A tak se můžeme z Ježíšova chování a jednání naučit dvěma skutečnostem pro náš život.

            Bratři a sestry, tím prvním, co se od Pána Ježíše můžeme naučit, je toto: Naše životní cesta by neměla být nezměnitelně zafixována. Neměli bychom jezdit jen v dobře vyjetých kolejích. Naopak – máme být citlivě otevřeni, abychom dokázali poznat volání, výzvu důležité chvíle. Právě tenkrát, když se něco nehodí do našeho plánu, když lidé či události kříží naše záměry, bychom měli pozorně naslouchat, zda právě tím Bůh neříká něco, co je nutné udělat.

            Moji milí, právě tehdy bychom se měli ptát: Neposílá mne Bůh jinou cestou, než jsem si usmyslel a naplánoval? Tak například někdo z našich blízkých onemocní a až do smrti bude rodině na obtíž. Nebo rodiče měli se svými dětmi ty nejlepší úmysly, ale ve škole jim to jaksi nejde, a ony se ocitnou tam, kde je nám to vysloveně „proti srsti“. A nebo se přistě­huje nový soused, který je tak „skvělý“, že prosíme Boha, aby ho poslal pryč. Jindy zase voláme: Pane, vzdal od nás to nebezpečí! A takových ži­votních situací je celá řada.

            Bratři a sestry, a pak přichází to druhé, čemu se od Krista Pána mů­žeme naučit. Také o nás platí, že se v bolestech budeme učit poslušnosti. Když totiž musí člověk zlomit sebe sama, když musí zatnout zuby a udělat něco, čím mu ten druhý leze na nervy. Když se člověk musí donutit, aby změnil třeba jen pár kroků, protože ten druhý po něm něco chce. Zase ta­kových podobných situací přináší život celou řadu. Víme, že je to někdy pro  nás velice bolestné. Ale Bůh po nás chce, abychom se právě v této bolesti učili poslušnosti.

            Přátelé Boží, jen tehdy, když i v bolestech a utrpení budeme hledat a snažit se plnit svatou vůli Boží, vyzrajeme v opravdové osobnosti. Jen tehdy, když i přes rozmrzelost se přinutíme, abychom vykonali to, co po nás chce momentální volání chvíle. Jen tehdy se ukáže naše láska k Bohu a k lidem, jen tehdy se ukáže naše upřímnost, naše otevřenost a naše dobrota. Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.