Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. NEDĚLE VELIKONOČNÍ (cykl A)

27. 4. 2014

Proč lidé ztrácejí víru

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Příběh o nevěřícím Tomášovi z dnešního evangelia nás vede k zamyšlení, jaká je naše víra a proč tak lehce mnozí víru ztrácejí. Jak si víru uchovat? Předně – o víru se musíme modlit, posilovat ji přijímáním svatých svátostí a udržovat dobrým křes­ťanským životem. Kdybychom v těchto věcech ochladli, byl by to první důvod ke ztrátě víry. Druhým důvodem je konzumní způsob života a třetím důvodem ztráty víry je, když někdo druhý by v nás víru udusil. A to už jsou tři body naší dnešní promluvy.

            Moji milí, víra je dar – nezasloužený dar od Boha nám lidem. Proto je potřebí za ni neustále děkovat a o ni nebeského Otce prosit, tak jako pro­sili učedníci Krista Pána: Pane, daruj nám víru a rozmnož naši víru. Ve víře nás posilují svaté svátosti. Církev je moudrá matka, když od svých věřících chce, aby si alespoň jedenkrát za rok očistili duši ve svátosti po­kání, a  aby alespoň jedenkrát za rok přistoupili ke stolu Páně. A konečně jsem řekl, že víra se udržuje dobrým křesťanským životem. Proč v prvotní církvi přibývalo křesťanů? Protože křesťany měli všichni v úctě. Viděli, jak pečovali o své chudáky. Ti, kteří byli pro víru propuštěni z práce, teď trpěli hladem. Ale ti bohatší křesťané je nenechali zahynout. Zařídili jim společnou obživu. Bohatým neubylo a chudým nescházelo. A proto je měli všichni v úctě a přibývalo stále nových věřících. Jestliže nás ubývá, bude zřejmě vina v tom, že nedržíme svorně pohromadě. První křesťané měli jedno srdce a  jednu duši, zatímco mezi námi jsou roztržky.

            Bratři a sestry, druhým důvodem, proč lidé ztrácejí víru, je kon­zumní způsob života, jinak řečeno praktický materialismus. Mnozí lidé dnes žijí v blahobytu. Víra je vždycky útočištěm v těžkých chvílích. Když někdo nikdy nemá těžké chvíle, když se mu vede vždycky dobře, tak si myslí, že Pána Boha ke svému životu nepotřebuje. A dokonce pohrdá těmi, kteří k  Bohu přicházejí.

            Moji drazí, a konečně třetím důvodem, proč světýlko víry je najed­nou pryč, je, že tu víru někdo v nás zadusil, sfouknul plamen víry. Když kněz rozžíhá při svatém křtu novorozeňátku svíci od velikonočního paš­kálu, který představuje zmrtvýchvstalého Krista Pána, říká: To je světlo Kristovo. A dejte pozor, ať to světlo nezhasne. Víme, že světlo může zhasnout, když se přižene vichřice. Kdybychom nesli rozžatou svíci venku, ostrý vítr nám může plamínek sfouknout. Může zhasnout, kdyby na plamí­nek padla vločka sněhu nebo kapka deště.

Bratři a sestry, nejhorší však je, když se najdou lidé, kteří si vzali za úkol světýlka víry udusit. V době ne tak dávno minulé bylo po mnoha lidech – zvláště ve školství – požadováno, aby si takzvaně „vyřešili“ nábo­ženskou otázku. Jinak nesměli vyučovat. Takových pří­padů bychom našli celou řadu. A rozhodně bychom se měli pořádně zamyslet nad tím, zda někdy i my nepatříme mezi ty, kteří svým nejbližším zhášejí světýlko víry.

            Přátelé Boží, víra je veliký Boží dar. Kéž si tento dar, který jsme bez vlastní zásluhy dostali, dokážeme v sobě uchovat. A až jednou staneme Kristu Pánu, v něhož teď jenom věříme, tváří v tvář před soudnou stolicí Boží tam na věčnosti, kéž ho můžeme pozdravit tak, jako svatý apoštol Tomáš, když v něho uvěřil: Ty jsi Pán můj a Bůh můj! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.