Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. neděle v mezidobí (cykl C)

20. 1. 2013

Prožívání všedních dnů v rodině

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Skončila posvátná doba vá­noční, tyto krásné dny radosti a veselí. A začíná všední život, všední práce. A my se máme společně učit prožívat všední den. Máme se společně učit vidět kolem sebe věci drobné a nenápadné. Máme se naučit naplno proží­vat i svou každodenní práci. Měli bychom se umět i pozorně podívat na úkony, kterými naplňujeme své všední dny. Je to naše chůze, sezení, náš pohled, náš smích, jídlo i spánek. Toto všechno má svůj smysl a krásu. V tom všem můžeme vytušit a zahlédnout záblesk Boží slávy.

            Moji milí, aby byl náš život dobře a naplno prožíván, potřebuje svůj čas. A protože dnešní neděle hovoří o svatbě v Káně Galilejské, na kterou byl pozván Pán Ježíš a jeho matka Maria, zadívejme se společně na toto místo. To je totiž oblast velice citlivá a ožehavá – jak správně prožívat všednost dnů v manželství a v rodině. Můžeme pokračovat ve světle myš­lenky, kterou jsme nakousli o svátku Křtu Páně. Byla to myšlenka o moud­rosti času.

            Bratři a sestry, ve světle této myšlenky o moudrosti času se mů­žeme ptát: Co potřebuje pro svůj zdravý růst láska, manželství, přátelství, rodina? Především potřebují ČAS – čas milovat. K tomu si povíme malý příběh z kouzelné knížky francouzského spisovatele a válečného pilota Antoine de  Saint-Exupéryho „Malý princ“: Liška se odmlčela a dlouze se zahleděla na Malého prince. „Prosím tě, ochoč si mě!“ řekla. „Rád“, odpo­věděl Malý princ, „ale nemám mnoho času. Musím objevit přátele a poznat mnoho věcí.“ Liška mu na to řekla: „Lidé už nemají čas něco poznat. Ku­pují hotové věci u obchodníků. Ale protože nejsou obchodníci s přáteli, lidé už nemají přátele. Chceš-li přítele, ochoč si mne.“ „Co mám dělat,“ řekl Malý princ. „Musíš být velmi trpělivý,“ odpověděla liška. „Nejdříve si sedneš kousek vedle mne, asi takhle, do trávy. Budu na tebe hledět po očku a ty nebudeš nic říkat. Hovor je zdrojem nedorozumění. Ale každý den si budeš moci sednout vždy o kousek blíž.“

            Moji drazí, tento příběh nám krásně ukazuje, co to znamená mít čas na přátelství a na lásku. Ano, čas milovat... Přátelství předpokládá čas. I láska... A láska i přátelství často umírají na nedostatek času. Chceme-li vybudovat život ve dvojici, v manželství, a nezasvětíme-li mu potřebný čas, pak ten život zakrní a odumře. Jenom si vezměme takovou zdánlivě obyčejnou věc, jakou je společné rodinné jídlo. Kdysi bývalo rodinné jídlo aspoň jednou za den společné. Na stole ubrus, příbory, květiny, ubrousky, sklo. Lidé hovořili, smáli se, usedali ke stolu – zůstávali pospolu. Byl na to čas... Ale dnes? — Rodinný život nespočívá ve velkých prohlášeních, ale především a  hlavně v umění být spolu. To je jedna z velkých radostí lid­ského života. Nehodláme-li věnovat čas rodinnému životu, nemá cenu se vdávat či ženit, protože bychom klamali své děti a svého partnera. Vstoupit do posvátného svazku manželského především znamená věnovat čas dru­hým. 

            Bratři a sestry, ale jakým způsobem máme těm druhým v rodině věnovat svůj čas? Jak to konkrétně udělat? To je velice závažná otázka. Jestliže všechno pro druhé, pro rodinu, budeme vyčíslovat v penězích, v produktivitě, v práci – pak ten čas je čas ztracený. My žijeme na počátku třetího tisíciletí, kdy je všechno jakoby zhuštěno. Jeden odborník ve futu­rologii napsal, že jednou budeme mít velkou šanci, kdy nepromarníme ani půlhodinku. Jídlo prý bude v tabletkách. Místo tři půlhodiny denně na jídlo prý budou stačit jen tři vteřiny. A tento futurolog k této nevábné vizi vzá­pětí dodává: Doufám, že tento věk nikdy nenastane. Doufám, že budeme mít stále staré dřevěné stoly se sklenicemi a talíři, a s vůní, která bude vy­cházet z kuchyně. Doufám, že budeme mít ta stará dobrá rodinná jídla.

            Moji milí, také my můžeme doufat, že se tato otřesná vize nikdy nenaplní. Láska se totiž nedá zhušťovat! My muži někdy určitým způso­bem rozumujeme, říkáme ženě: „Vidíš, pro koho pracuji, pro tebe, pro vás, pro děti, pro jejich budoucnost. Můj způsob lásky k vám je pracovat. Vra­cím se pozdě večer a unavený. A pro koho? Pro vás!“ – Tak či nějak po­dobně to říkávají mužové.

            A co dělá žena? Vaří, obstarává domácnost, myje nádobí, pere, naku­puje a všechno ostatní kolem. A pak také rozumuje, když říká své rodině: „Myslíte si, že si jen točím palci u rukou? Pro koho se dřu? Pro vás!“ – A  přichází k rodinnému stolu nesnesitelná, pichlavá, nevyrovnaná. Proč? Protože příliš pracovala. A tehdy by ji muž měl říci, aby pracovala trochu méně, ať je dům trochu méně uklizený, ať je jídlo třeba méně roz­manité... ale abychom viděli, že jsi šťastná, klidná a že se usmíváš!

            A konečně co děti v rodině? Musí se učit, ve chvílích volna jdou ven, zítra mám písemku, nesmím dostat dvojku, nemám čas a stejně – doma na  mě nemají čas! Mnoho problémů s dětmi vzniká z toho, že nee­xistuje komunikace mezi dětmi a rodiči. Nemají čas si naslouchat. A na­konec jsou tak přetažení a otrávení, že když na sebe mají pět minut hledět v klidu, jsou z toho nervózní a podráždění.

            Přátelé Boží, a tak by bylo velice krásné, kdyby se každý z nás za­myslel a zeptal se sám sebe: Dokážu si udělat čas, abych miloval, abych byl s ostatními, abych se s ostatními radoval? Protože jen na tomto opravdu záleží. A jistě jsme si v dnešním evangeliu dobře všimli toho, že  Pán Ježíš si dokázal udělat čas, aby poseděl se svatebčany a aby také svým zázrakem proměnění vody ve víno zajistil dobrý chod svatby. A tehdy se svatba slavila několik dnů! Kdyby nebylo víno, nebylo by srdce svateb­čanů veselé. Tak to stojí v Písmu svatém. A tak bychom se měli radovat a veselit i my: mít radost z každé maličkosti, kterou život přináší. Doká­žeme to i my? Dokážeme-li se radovat z obyčejných maličkostí, budeme jednou prožívat radost nekonečně velikou – radost v nebeském království, kde se budeme spolu s Kristem, Pannou Marií a se všemi svatými radovat až na věky věků. Amen.