Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. NEDĚLE POSTNÍ (cykl C)

24. 2. 2013

Vnitřní proměna v člověku

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Evangelium druhé neděle postní nás přivádí na horu Proměnění – na horu Tábor. Tři vybraní apoš­tolé zde uviděli záblesk Kristova božství, zahlédli jeho slávu. Jak nesmírně důležitý byl pro ně tento okamžik, to nám ukazuje sám apoštol Petr, když se později ve svém listě dovolává tohoto zážitku. Říká: Viděli jsme jeho slávu na vlastní oči.

            Moji milí, a o toto by mělo jít i každému z nás: o správné vidění, o prohlédnutí, o světlo, které nám projasní určitý problém. Dnes nám půjde v naší úvaze o tu vnitřní proměnu, o nové poznání v člověku. Jsme sice křesťané, ale i my jsme více či méně zatíženi materialistickým postojem ke světu. Chtěli bychom změnit tento svět, jeho problémy, jeho bolestné nedostatky, avšak pouze vnější změnou. Jen nějakým vnějším zásahem. Ten možná platí tehdy, když chci např. přemístit nábytek v pokoji. Anebo když zbořím starý dům a o kus dál postavím nový, vzhledově lepší. Nebo když na náměstí uzavřu bar, kam chodí mladí lidé popíjet, a pak v noci dělají velký hluk. Místo baru tam otevřu třeba obchod s hračkami. Jenomže v tomto případě jsem nezměnil to podstatné – totiž problém, že mladí lidé popíjejí alkoholické nápoje.

            Bratři a sestry, a tak si máme uvědomit a naučit se poznávat, že svět se nemění jen vnějším zásahem, ale v případě lidí jedině vnitřním posto­jem. K lepšímu pochopení vám nyní povím příběh, který se skutečně stal: Za jedním knězem přišel muž s pevným úmyslem, že se dá rozvést. Uváděl mnoho důvodů, a všechny byly dost přesvědčivé. Vedly k jedinému závěru – takhle už se dál žít nedá! Něco se musí změnit. Žena svou povahu ne­změní, a tak nezbývá, než se rozejít. Kněz ho pozorně vyslechnul a pak mu řekl: „Radím vám, abyste se neunáhlil. Ještě počkejte.“ Muž kněze po­slechnul, i když si myslel, že se už opravdu nic změnit nedá. Přece jen po­čkal.

            Moji drazí, a pak se stalo něco neočekávaného. Ten muž onemoc­něl. Nebylo to sice nic zvláštního, ale jeho žena ho ošetřovala. Přitom ne­musela projevit žádné zvláštní úsilí k tomu, aby mu dávala jíst a každý den mu kupovala noviny. A přece se stala obrovská změna: Ti dva, kteří už spolu mluvili jen jednoslabičně, jen o nejnutnějších věcech, začali po­zvolna rozvíjet delší hovory. Sice s ostychem, ale přece jen se zájmem, který byl probuzen tím obyčejným lidským pocitem – ten druhý je teď ne­mocný, vypadá bezmocně a potřebuje mne. Najednou ti dva objevili, že se na sebe mohou dívat JINAK – novým pohledem. A z rozvodu nebylo nic, a dnes je to dobré manželství. Jejich svět se změnil, protože se změnil je­jich pohled na to, co stále bylo, co je dáno – manželství a dva stejní lidé v něm. Jen se na sebe naučili jinak dívat, a to změnilo jejich prožívání man­želského svazku.

            Bratři a sestry, a podobně tomu je ve všech vztazích člověka ke světu i k druhým lidem. Buďto my sami uděláme novou zkušenost a za­čneme vidět jinak, novým pohledem, nebo nám k tomu pomohou druzí lidé. Například slyšíme o tom a tom člověku, jaký je, že je lepší s ním ne­mluvit – kdosi prý o něm říkal, že je nesnesitelný. Pak potkáte jiného člo­věka, který nám vnese světlo. Připomene nám, že každý člověk někdy nemá náladu, ale že jinak je to výborný muž, moc řečí sice nenadělá, ale je na něho spolehnutí. Dokáže pomoci, když vám bude nejhůř. A my se na toho opovrhovaného člověka najednou dokážeme podívat jinak – novým pohledem. Vnese nám to do vzájemného vztahu úplně nové světlo.

            Moji milí, a něco obdobného prožili apoštolé na hoře Proměnění. Začali vidět Krista Pána v novém světle. Poznali něco, co je lidským očím skryté. A je tady ještě jedna nesmírně důležitá věc: Jistě jste si všimli, že na hoře Tábor byli s Pánem Ježíšem pouze tři z oněch dvanácti apoš­tolů. Jen Petr, Jakub a Jan měli tuto zkušenost. A ostatním apoštolům ji později sdělili. Ostatní apoštolé tuto zkušenost přijali s vírou. A v tomto je záměr a pedagogika Boží. Tak jako jsme si záměrně ukázali, že nemu­síme mít zkušenost s nějakým člověkem přímo, ale jiný člověk nám ji zprostředkuje – jiný člověk nám pomůže vidět toho druhého JINAK. Tak tomu bylo i na hoře Tábor: Pouze ti tři – Petr, Jakub a Janbyli určeni k tomu, aby viděli, a pak tuto zkušenost předali dále. Ostatní ji přijali jen ve světle víry.

            Bratři a sestry, dnes jsme v prvním čtení také slyšeli o Abrahámovi, kterému Hospodin Bůh přislíbil nesčetné potomstvo – jako hvězd na nebi. Abrahám tomu uvěřil. A my víme, jak tvrdě byla zkoušena jeho víra. Když nakonec měl vytouženého syna Izáka, málem o něj přišel. Avšak ani v této těžké zkoušce neztratil důvěru v Boha. Abrahám byl tehdy jediným svěd­kem pro celý Izrael, on jediný učinil tuto zkušenost s Bohem. A na Abra­hámovu víru se odvolávali ostatní, jeho zkušenost přijali a žijí z ní dodnes.

            Moji drazí, podobně i apoštolé Petr a Jan byli po Kristově Zmrt­výchvstání těmi, kdo utvrzovali víru. Po událostech Velkého pátku byli apoštolé schováni za zavřenými dveřmi, zmítáni pochybnostmi a nejis­totou. Do toho přichází na úsvitě velikonočního jitra Máří Magdaléna. A byli to tito dva – Petr a Jan – kteří neváhají a běží k prázdnému hrobu. Oni uvěřili, avšak jejich víra byla posílena už v podvědomí událostí dnešního evangelia – totiž zážitkem proměnění Páně na hoře Tábor.

            Přátelé Boží, a to už je veliká výzva pro každého z nás. Pouze ně­kteří z nás mají hlubší zkušenost s Bohem. Většina věřících má jen menší zkušenost zážitku víry. Ale VŠICHNI máme lidem kolem sebe pomáhat. Máme vnášet světlo víry, naděje a lásky, máme proměňovat vztah k Pánu, aby i ostatní jednou žili z víry tak, jako žijeme my. Abychom konečně za­čali vidět JINAK, v jiném světle, a v tomto světle jednou spatřili tváří v tvář Krista Pána oslaveného, a v jeho přítomnosti se radovali až na věky věků. Amen.