Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. NEDĚLE ADVENTNÍ (cykl A)

8. 12. 2013

Vyjděme na poušť!

Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Chtěli byste prožít krásné, šťastné a milostiplné svátky vánoční? Řeknete si, co je to za divnou otázku. Vždyť kdo by nechtěl? Já samozřejmě také! Přece toto si obvykle přejeme navzájem na vánočních lístcích. Otázka však je –  co pro to mů­žeme udělat?

            Stačí, když vyjdeme v těchto dnech na ulici. Venku se všechno už hemží ve vánočním ruchu, shonu, nakupování. Už blikají barevné svíčky na stromečcích, už dokonce zaznívají z reproduktorů v supermercatech vánoční koledy! Svět nám nabízí všechno možné ve snaze pomoci nám prožít šťastné Vánoce.

            Moji milí, toto je však cesta falešná. Toto je cesta současného materialistického a konzumního světa. Toto je cesta lidí bez víry. My, křesťané, nesmíme touto cestou chodit. Toto není cesta křesťanů. Tento doslova humbuk a mumraj úplně ruší posvátnost adventního mlčení.

            Chceš zaslechnout hlas Boží, který tě potěší, pohladí? Chceš zaslech­nout hlas Boží, který tě naplní pokojem a vyčistí tvé srdce? Pak musíš následovat Jana Křtitele. Pak musíš odejít na poušť za Janem Křtitelem. Možná si teď i dobrý křesťan pomyslí: Dnes – a na poušť? To přece už není moderní!

            Bratři a sestry, naopak. Odejít na poušť je moderní, a více než tu­šíme. Právě život takzvaně „moderního“ člověka potřebuje samotu, potře­buje ztišení, ano – potřebuje mlčení. Víte, my jsme všeobecně velice zane­prázdnění lidé. Musíme se účastnit mnoha setkání, navštívit mnoho lidí, naše záznamníky jsou přeplněny mnoha schůzkami, naše dny a týdny pře­kypují pracovními závazky — a tak dále a tak dále. Většinou se pohybu­jeme životem tak šíleným tempem, že nemáme dokonce čas se zklidnit a zamyslet nad  tím, které věci mají smysl a jsou hodny toho, aby se vůbec dělaly.

            Moji drazí, náš svět je tak přesycený slovem, že slova tvoří pod­lahu, stěny i strop našeho života, našeho bytí. Stačí se projít nějakým vel­kým městem a máte zvláštní pocit, že projíždíte obrovským slovníkem. Ať se podíváte kamkoliv, všude jen slova, která říkají: Používej mě, vezmi si mě, kup si mě, vypij mě, přivoň si ke mně, polib mě, spi se mnou. Člověk se v takovém světě stává doslova pitomcem, který už nevnímá hodnotu slov. Lidé už ani nevědí, čemu věří, čemu mají věřit a čemu věřit nemají.

            A já se ptám: Jak můžeme v tomto zmatku a chaosu uslyšet Boží slovo? Když je člověk takto nabitý a nasycený, jaké mohou být jeho Vá­noce? Je schopen uslyšet tu jedinou větu, která naplnila celý svět radostí? Je  schopen uslyšet tu nádhernou větu: Zvěstuji vám radost velikou – dnes se nám narodil Spasitel Kristus Pán?

            Bratři a sestry, když se podíváme do prostředí kolem sebe, vidíme, že mnozí lidé už neslyší vánoční zvěst. Slaví sice Vánoce, to ano, a velice bohatě a důkladně, až je z toho mnohdy bolí břicho – ale přitom jim to už  vůbec nic neříká. A to je veliké nebezpečí i pro nás, kteří jsme uvěřili v Krista. Je zde pro nás velké nebezpečí – kdybychom se totiž dobře nepři­pravili, neztišili, nevyprázdnili svá srdce od všeho toho haraburdí, které do nás pumpuje tento zkažený svět. Kdyby v našich srdcích nebylo radostné očekávání, pak by nás poselství Vánoc dokonale neoslovilo.

            Moji milí, co máme tedy dělat, abychom se opravdu dobře připra­vili? Co si odneseme z této druhé neděle svatoadventní jako poučení a povzbu­zení do dalších dnů? — Je to v podstatě velmi prostinké: Je nutné vyjít na poušť. Avšak co to znamená, že máme vyjít na poušť? To máme odjet do Afriky na Saharu? — Ne, to jistě není třeba. Vyjít na poušť – to zna­mená vypadnout z koloběhu tohoto světa. Vyjít na poušť – to znamená, že nesmíme chtít všechno mít, nesmíme se zbytečně honit. Vyjít na poušť – to znamená dokonale se uzavřít té obrovské přemíře slov, reklam, plytkých a ducha ubíjejících televizních pořadů. Vyjít na poušť – to znamená dokázat si sednout a modlit se, a to nejen naučenými slovy, ale i takovým způso­bem, že budeme jen naslouchat Božímu tichu. Vyjít na poušť – to znamená zapálit si svíčky na adventním věnci a v tiché radosti se těšit na Vánoce.

            Člověk, který trpí přemírou činnosti, se domnívá, že sednout si, nic nedělat a dokonce se přinutit k naslouchání Božímu tichu, je snad zahálka či dokonce přímo hřích. A to je právě krutý omyl! Není tomu tak. Naslouchat Božímu tichu je výsadní právo Boha, které mu dlužíme. Naslouchat Božímu tichu je způsob modlitby, který nás vyvede z rámusu tohoto světa na poušť, kde jedině můžeme uslyšet Boží hlas. Ano, právě toto potřebujeme, abychom byli zdraví a normální lidé, a ne nerváci a lidé, kteří nezvládají sami sebe. Mějme na paměti, že Boží slovo se zrodilo z věčného mlčení Boha a my chceme být svědky právě tomuto Slovu, které povstalo z mlčení.

            Přátelé Boží, kdybychom více mlčeli a naslouchali, pak bychom ve chvílích neštěstí, tragédií a jiných Božích navštívení nekřičeli na Boha: Jak se na to můžeš dívat, proč právě já, jak se to mohlo stát, to je strašné, já tomu nerozumím – a tak podobně. Ano, Bůh mlčí. A kdybys TY mlčel, pochopil bys i ty. Pro nás je velice důležité si uvědomit, že cesta na poušť a mlčení v adventní přípravě nás může dokonale naladit a hluboce oslovit. A pak nás zaplaví nevýslovná radost, že uslyšíme i to, co jindy nejsme schopni zaslechnout. Vyjděme tedy na poušť! Věřte mi, stojí to za tu ná­mahu. A za odměnu pak do našich čistých a hořících srdcí pro­nikne radostná zvěst anděla Páně o  příchodu Toho, který je stejný včera i dnes i na věky věků. Amen.