Jdi na obsah Jdi na menu
 


19. neděle v mezidobí (cykl B)

9. 8. 2015

Eucharistická řeč

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Kdysi se mi dostal do ruky krásný trojdílný obrázek – říká se mu „triptych“: Nahoře jsou jesličky s Ježíš­kem, pod tím je Kalvárie s křížem a dole je otevřený svatostánek se svatou Hostií. U prvního obrázku je napsáno: největší radost. U Krista ukřižova­ného je nápis: největší oběť. A při pohledu na svatou Hostii hlásá nápis: největší láska. Dole na obrázku jsou napsána slova vánoční koledy:

Tak nás miloval, z nebe na zem sstoupil,

sám se obětoval, aby nás vykoupil.

V jesličkách ležel při svém narození,

na kříži umřel za naše spasení.

Nám se zanechal v oltářní svátosti

z pouhé milosti.

Budeme uvažovat o tom posledním – nám se zanechal v oltářní svátosti. Již třetí neděli probíráme takzvanou eucharistickou řeč, ve které Kristus Pán hovoří o zvláštním pokrmu. A tak si nejprve zopakujeme, co Pán Ježíš v té řeči přislíbil, a pak si uvědomíme, že eucharistie je Kristova oběť, po­krm a Kristus mezi námi.

            Moji milí, víme, že Pán Ježíš na poušti nasytil zástupy lidí a přešel do Kafarnaa. Lidé ho našli v synagóze, zaplnili ji do posledního místa. Je­žíš jim řekl: „Vaši předkové dostali tělesný pokrm – manu. Já vám dám chléb z nebe. Ten chléb – to jsem já. To je mé tělo, obětované za život světa. Tento tajemný pokrm budete jíst a budete pít, a tím si zaručíte bla­žený věčný život.“ Víme, že když Pán Ježíš pronesl tato slova, nastal hluk a křik. Lidé reptali, že tomu nelze věřit a že je to příliš tvrdá řeč. A syna­góga se začala vyprázdňovat.

            Bratři a sestry, nyní si všimněme jedné pozoruhodné věci. Kristus Pán přišel všechny lidi spasit, všechny je měl rád – a přece za nimi neutíkal a nevolal: Prosím vás, tak počkejte přeci! Vy jste to špatně pochopili, já jsem to až tak nemyslel! Já jsem to myslel jen obrazně! — Nikoliv, Pán Ježíš stojí a čeká. Buď budeš věřit, anebo jdi. To je veliké tajemství víry. Je smutné, když se nás jinověrci ptají, proč spolu s námi nemohou přijímat Tělo Páně. Říkají, že přece také mají platný křest, tak proč tedy nemohou s námi slavit společně Večeři Páně. A zdůrazňují, že oni chápou Večeři Páně jinak než my.

            Moji drazí, a v tom je jádro problému. Není podstatné, jak to chápu já a jak to chápeš ty. Podstatné je, jak to chápal a jak to řekl Kristus Pán. Jeho slova je možno vyrýt do bronzu a vytesat do žuly: TOTO JE MOJE TĚLO, TOTO JE MOJE KREV. Tak to Kristus Pán řekl, a tak tomu opravdu JESTIŤ. Tato slova musíme vzít doopravdy. Kdo začne říkat, že toto není Kristovo tělo, ale že si to jenom připomínáme či jenom naznačujeme – mění slova, která Kristus Pán jasně vyslovil a dopouští se hrozného bludu. O základních pravdách víry nelze debatovat. Základní pravdy víry lze pouze přijmout za své.

            Bratři a sestry, a nyní se můžeme ptát: Proč vlastně Pán Ježíš ustano­vil Eucharistii? Tak předně proto, aby se za nás obětoval. Pokud jste poslouchali pozorně evangelium, stála tam slova: „Chléb, který já dám, je moje tělo, obětované za život světa.“ Někdo se vydá proto, aby druhý mohl být živ. My jsme zhřešili, spravedl­nost žádala trest – ale své tělo nastavil Kristus Pán. Vydal své tělo za život světa, abychom my netrpěli věčným trestem. Toto by mělo člověka zadržet, kdyby chtěl lehkomyslně hřešit. Trest dostal někdo nevinný. A při mši svaté se znovu a znovu za nás obětuje.

            Moji milí, za druhé tu máme eucharistii jako pokrm. Je nám jasné, že pokrm má člověka živit. Vzpomeňme na proroka Eliáše, jak pu­toval a slyšel slova: „Pojez, neboť máš před sebou dalekou cestu.“ V síle toho pokrmu putoval Eliáš čtyřicet dní. My jsme na této zemi také jen poutníci, a naše cesta je daleká – až na věčnost. Máme ten pokrm – Tělo Kristovo, a tak jej přijímejme rádi a přijímejme jej často – při každé mši svaté.

Bratři a sestry, je načase skoncovat s tou nesmyslně přísnou praxí, že abych mohl přijímat Tělo Páně, musím jít nejprve ke svaté zpovědi! Úplně totiž stačí úkon kajíc­nosti, který vzbudíme na začátku mše svaté, a pak můžeme klidně jít ke svatému přijímání. Pamatujme, že pouze těžký hřích vyžaduje nejprve svátost smíření, nikoliv však naše hříchy všední! A když přijmeme Krista Pána do svého srdce, rozmlouvejme s ním. Naše modlitba po svatém přijí­mání nemusí být nikterak dlouhá. Stačí šest krátkých slovíček: Můj Ježíš je stále se mnou. Když se tuto modlitbu budeme modlit s vroucností a s hoří­cím srdcem, dokážeme dobře prožívat sílu eucharistického pokrmu.

            Moji drazí a konečně za třetí – Kristus je stále mezi námi. Pán Ježíš tu s námi zůstal, aby nám dával audience. Jak je krásné, když někdo v zti­chlém kostele klečí, oči upřené na svatostánek a rozjímá: Je tam jen ma­ličká hostie, vánek by ji odnesl – a přitom je to Ten, který drží celý svět. Je tam hostie mlčenlivá, slovíčko nepromluví – a přece je to Ten, který řekne na konci dějin poslední slova: „Pojďte ke mně, nebo jděte ode mne pryč.“ Pro nás je kostel audienční síň, kde můžeme s Kristem Pánem rozmlouvat. Nevěřící obdivují jen architektonickou krásu kostela, my však se klaníme Kristu svátostnému.

            Přátelé Boží, a tak vždy dávejme před svatostánek, kde svítí věčné světlo, svá HOŘÍCÍ SRDCE, aby mohla vyznat: Ty jsi Pán můj a Bůh můj! Zůstaň s námi do skonání, a potom kéž tě jednou uvidíme tváří v tvář! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.