Jdi na obsah Jdi na menu
 


19. neděle v mezidobí (cykl A)

10. 8. 2014

Proč jsi pochyboval?

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Když se nám podaří dokončit nějakou namáhavou práci, rádi si sedneme a odpočineme si. Vždyť po žních bývaly obžínky, lidé se poveselili a oddychli si, že mají žně za sebou. Když někdo složí těžkou zkoušku na fakultě, tak se spokojeně a bezsta­rostně vyspí.

            Moji milí, minulou neděli jsme četli o tom, jak Kristus Pán udělal jeden ze svých velikých zázraků – z pěti chlebů a dvou ryb nasytil zástup, který čítal jenom mužů na pět tisíc, kromě žen a dětí. To způsobilo veliký rozruch – lidé se srocovali a chtěli Krista Pána provolat svým králem. On se jim však skryl. Byl to tedy velmi vzrušený a namáhavý den a Kristus Pán si také chtěl odpočinout. Proto – jak vypráví dnešní radostná zvěst – řekl apoštolům, aby vstoupili na svou rybářskou loď a přeplavili se na druhý břeh. On sám vystoupil na horu, aby se modlil.

            Bratři a sestry, o čem Kristus Pán rozmlouval se svým nebeským Otcem, to nevíme. Mezitím se apoštolé v nočním klidu plaví po jezeře Ge­nezaretském. Jistě si vzrušeně vyprávěli o tom, co minulý den zažili. A vtom se to stalo: Když byli na širém jezeře, zdvihl se náhle prudký vítr a vysoké vlny začaly loďkou zmítat. A pak začalo svítat a apoštolé strnuli hrůzou – v tom šedivém ovzduší najednou uviděli po vlnách kráčet po­stavu. Ti zkušení rybáři, zvyklí noční plavbě, nebyli zajisté žádní straš­pytlové. Ale vykřikli hrůzou: Je to přízrak či nějaké strašidlo? A teprve, když uslyšeli známý hlas svého Mistra a Pána, se uklidnili: „Vzchopte se, nebojte se, JÁ JSEM to!“

            Moji drazí, apoštolu Petrovi to však ještě nestačilo. On chtěl mít jistotu a důkaz, a proto volá: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vlnách.“ A jaká to musela být silná Petrova víra, že stačilo jediné slo­víčko Krista Pána – pojď! – a on vyskočil z loďky a jde svému Mistru a Pánu vstříc. Vidí jeho oči, je soustředěný a upjatý jenom na něho. Ale všimněme si jedné věci: sotva oči od Krista Pána odtrhne, vidí široširé moře, vzduté vlny, slyší hukot větru – a už se topí! Jen tak tak stačil vy­křiknout: „Pane, zachraň mne!“ A když všechno šťastně skončilo, Kristus Pán je s apoštoly na loďce i s Petrem. S jakou radostí a vírou se apoštolé klaněli Kristu: „Jistě ty jsi Syn Boží.“

            Bratři a sestry, když slyšíme v evangeliu vyprávět tuto událost, na první pohled jsme jaksi nakloněni obviňovat Petra, že si svou úzkost a strach vlastně zavinil sám. Řekneme si – neměl pochybovat. Ale to by­chom mu asi ublížili. Spíše bychom měli obdivovat jeho víru. Jaká to mu­sela být síla, jaká jistota, že na jediné slovo Kristovo přeskočí okraj loďky a kráčí po moři. Ale právě proto, že pochyboval, že propadl strachu, úz­kosti a nejistotě – právě to vedlo k posílení jeho víry a nakonec k vyznání, že Pán Ježíš je zajisté Syn Boží.

            Moji milí, víra není nějaký pokojný a pohodlný stav jistoty. Víra je něco, co se musí stále obnovovat a oč se musí stále bojovat. Víru musíme neustále dobývat, abychom poznali, že je to přece pravda. My přece nemů­žeme sedět a dívat se na Pána Boha a těšit se z něho. To nám ještě není dáno. My jsme pořád ještě na tomto světě, jsme jako ti plavci na širém moři, pořád jsme zmítáni vlnami a bouřemi tohoto času, pořád zuří vichřice kolem nás. I my jsme vystaveni úzkostem, že utoneme, a musíme volat: „Pane, zachraň nás!“ A tím znovu a znovu docházíme k jistotě víry.

            Bratři a sestry, stále musíme vytrvale prosit Pána tak, jak ho prosil apoštol Petr: „Pane, pomoz mé slabé víře!“ Z každé naší pochybnosti, z každého našeho „snad“ musíme znovu přijít k jistotě: ano, je to přece pravda. Zatím ještě stále kráčíme po vlnách tohoto rozbouřeného světa a tohoto času. Někdy se nám jde dobře, jdeme s jistotou. Jindy zase trneme hrůzou, že se utopíme. Ale nelze jinak – musíme znovu a znovu zápasit o svou jistotu, o svou víru. Teprve až přejdeme na druhý břeh, tam už ne­bude žádné „snad“, žádná nejistota, žádný strach.

            Přátelé Boží, až jednou přejdeme branou smrti na ten „druhý břeh“ našeho života, budeme vidět Boha, jaký skutečně je. Až vejdeme do Bo­žího království spravedlnosti, lásky, milosrdenství a pokoje, rozhostí se kolem nás i v nás samotných radost a jistota nebeského království. Pak budeme po  celou věčnost zakoušet, že je tomu skutečně tak, jak jsme zde na tomto světě věřili. Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.