Jdi na obsah Jdi na menu
 


17. neděle v mezidobí (cykl B)

26. 7. 2015

Trojí pokrm

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! V době, kdy se čte evange­lium o rozmnožení chleba, probíhají u nás obyčejně žně. Několik pytlů zrní zaseli lidé do půdy, a teď plné vlečky obilí svážejí domů. Bůh požehnal lidskému přičinění, a teď se opakuje zázrak rozmnožení. My ovšem víme, že chléb náš vezdejší je jenom pokrmem těla. Nesmrtelná duše touží po slově Božím, aby nehladověla. A v eucharistické řeči slibuje Kristus Pán zvláštní pokrm – chléb andělský, chléb z nebe. A tak v dnešní promluvě chceme uvažovat o tomto trojím pokrmu.

            Moji milí, veliké zástupy poutníků šly do Jeruzaléma na slavnost velikonoční. Dozvěděli se totiž, že za Galilejským jezerem je Ježíš s učed­níky, a přišli tam za ním, aby je učil. A Kristus Pán viděl, že ti lidé mají hlad. V okolí nebyla žádná osada a nebyly ani peníze na nákup. A tak se Pán Ježíš postaral o chléb. Vzal do svých rukou pět malých chlebů, které měl jeden chlapec, požehnal je a rozmnožil, takže stačilo pro všechny lidi a ještě zbylo.

            Bratři a sestry, tělesný hlad je velice zlý. Dnešní mladá generace však už opravdový hlad nepoznala. Potravin máme dostatek, v supermer­catech si můžeme vybrat nejrůznější druhy chleba. Bohužel však v dnešní době nenajdeme chléb náš vezdejší jen v regálech obchodů a na stole v domácnosti, ale i v popelnicích mezi odpadky. Jak říká jeden básník: „Hla­dové děti za války v krytu, k zahnání hladu neměly nic — a dnes mnohý ve svém blahobytu, chléb zahazuje do popelnic!“ Važme si chleba našeho vezdejšího. Chléb je Boží dar. Je to plod země a plod lidské práce, a stane se nám chlebem věčného života. Požehnaný jsi, Bože, navěky!

            Moji drazí, dobře víme, že chléb náš vezdejší k opravdu plodnému životu nestačí. Ne jenom chlebem živ je člověk, ale také slovem Božím. A to je ten druhý pokrm – chléb pro naši nesmrtelnou duši. A je dobře, že lidé mají k Božímu slovu úctu. Víte, když někdo trvale přijímá jednostran­nou výživu, když je tím přesycen, zatouží po něčem jiném. Zatouží po ně­čem vyšším, trvalejším – zatouží po slově Božím. Prorok řekl, že bude hlad po slově Božím, a měl pravdu. Lidé, kteří kdysi odhodili Bibli, ji bu­dou zajisté hledat a znovu budou objevovat její krásu.

            Bratři a sestry, tak jako se házejí krajíce chleba do popelnice, tak se za minulého režimu odevzdávaly náboženské knihy do sběru papíru. Važme si náboženské literatury, a především si važme Bible – slova Bo­žího. Je dobře, že mnoho věřících touží po četbě slova Božího. Je dobře, že v každé domácnosti máte výtisk Písma svatého, a že si v něm pravidelně čtete, a přečtené Boží slovo pak rozjímáte. A potom vám bude krásně na duši, potom ve své duši ponesete světýlko víry, naděje a lásky. Jak říká žalmista: „Svítilnou mým nohám, Hospodine, je tvé slovo!“ Pak budeme vědět, kam máme kráčet.

            Moji milí, ve Starém zákoně čteme příběh proroka Eliáše. Když zavedli v izraelském království kult pohanského boha Baala, zůstal jako jediný z proroků Eliáš. A byl na něj vydán zatykač. Eliáš prchal pouští. Večer padl únavou a říká: „Bože, vezmi si můj život!“ Nakonec usnul na kameni. A najednou do něho kdosi strčí a říká mu: „Vstaň a pojez, neboť máš před sebou dalekou cestu!“ A na kameni před ním ležela taková bílá oplatka, podpopelný chléb. Eliáš pojedl, napil se vody a usnul podruhé. A zase byl probuzen – pojez ještě jednou, ať máš dost síly. Tak tedy pojedl podruhé, a pak se vydal na dalekou cestu, a došel až na svatou horu Karmel, kde vydal svědectví o jediném pravém Bohu Hospodinu.

            Bratři a sestry, také my máme před sebou dalekou cestu. Je to cesta do nebe, cesta do života věčného. A posilou na této cestě je nám pokrm, který Pán Ježíš pro nás zanechal. Je to chléb andělský, chléb z nebe, je to Tělo Kristovo. Chléb s nebe dal jsi jim, všelikou líbeznost v sobě mající. Pamatujme – dnes bylo evangelium o rozmnožení chleba, a další dvě ne­děle budeme slyšet o ustanovení nebeského chleba, o ustanovení Velebné svátosti, o svatém přijímání.

            Moji drazí, Kristus Pán zanechal pro naši duši nebeský pokrm. A pokrm, jak jistě dobře víme, se nepřijímá jen jedenkrát za život anebo jen jedenkrát za rok. Pokrm je potřeba brát každý den, abychom neslábli, aby­chom byli zdraví. Svaté přijímání je pro nás lékem, a některé léky je nutno brát dlouhodobě, aby zapůsobily. A totéž platí i o svatém přijímání. Je to veliká posila pro náš duchovní život, když pravidelně přijímáme Tělo Kristovo do svého srdce. Před svatým přijímáním se máme dobře připravit, abychom celým srdcem po Kristu Pánu toužili: Přijď, Pane Ježíši! A po svatém přijímání máme chvíli zůstat v usebraném mlčení a díkůčinění. A pak se účinky svatého přijímání zajisté v našem duchovním životě projeví.

            Přátelé Boží, o trojím pokrmu jsme dnes uvažovali. Pokrm první je chléb náš vezdejší. Kéž nám ho Pán Bůh vždycky dává a my ať si ho vždycky velice vážíme. Hlad naší duše se uspokojí druhým pokrmem, totiž slovem Božím. A posilu na cestu k věčnému životu dostáváme andělským chlebem – Tělem Kristovým. Kéž všechny ty tři pokrmy pravidelně přijí­máme na svém putování v tomto slzavém údolí! A až pozemské putování skončíme, pak se svatá Hostie promění v Kristovu skutečnou tvář, na kte­rou budeme blaženě patřit po všechny věky věků. Amen.