Jdi na obsah Jdi na menu
 


15. neděle v mezidobí (cykl B)

12. 7. 2015

Nová evangelizace

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Jeden můj spolužák, známý to vtipálek, mi kdysi dal takovou hádanku: Co vyluzuje střídavě vysoké a hluboké tóny a stále přechází z tóniny do tóniny? A hned mi nabídl tři od­povědi, z nichž jen jedna je správná: a) člověk po ránu ve sprše, b) de­chové kvarteto čtvrt hodiny před koncertem, c) velryba hrbatá. Abych řekl pravdu, nevěděl jsem, jak správně odpovědět. Ve sprše nikdy žádné tóny nevyluzuji, a o velrybách nevím prakticky nic. A tak jsem jako muzikant zvolil tu odpověď o dechovém kvartetu. Samozřejmě jsem se netrefil. Ka­marád mi vysvětlil, že se jedná opravdu o tzv. velrybu hrbatou. Tento zvláštní druh velryb zpívá tu nejpodivnější píseň, jakou můžeme v přírodě slyšet. Dorozumívá se totiž neobvyklou kombinací vysokých a hlubokých tónů, a k velikému údivu všech badatelů své „promluvy“ stále obměňuje. V jejich rozhovorech se objevují nové neotřelé variace a ty staré zanikají, takže tato velryba vlastně stále zpívá novou píseň.

            Moji milí, a teď se můžeme ptát: A co my, křesťané? My jsme – na rozdíl od velryb – myslící a inteligentní tvorové. Máme úžasné schop­nosti, spoustu Božích darů i řadu možností, a přece často zjišťujeme – anebo to zjistí naši bližní – že zpíváme jen tu starou písničku. Schválně si poslech­něte pár běžných rozhovorů mezi věřícími lidmi. Kolik vzdechů, stesků a naříkání se vejde do několika málo vět! Kde je naše radost a vděč­nost? Místo klidných a vyrovnaných tváří vidíme často samé přepadlé a ustarané obličeje plné vrásek, které jsou jasným zrcadlem stejně ustara­ných srdcí.

            Bratři a sestry, proč nemáme v duši a tedy i na rtech novou píseň? Teď si asi řeknete: kam tím míří, o co mu jde? Jde mi o slovo evangelia dnešní neděle, jde mi o to, čemu se říká nová evangelizace. Dobře totiž vnímáme, v jakém stavu se nachází tento svět, jak moc potřebuje spásu. Jaký opravdu vzácný dar věčného života mu může nabídnout křesťanství. Tak jako svatí apoštolé, tak jsou posláni i hlasatelé evangelia dnešní doby.

            Moji drazí, ta radostná zvěst Kristova je stále stejná. Ale my jako bychom nedokázali dnešní lidi oslovit. My totiž zpíváme stále stejnou sta­rou písničku. Takovou, která je pro moderní uši nepřijatelná. Jinými slovy řečeno: naše svědectví o Kristu Pánu je neoslovující. Někdo může namít­nout: Ale cožpak lze lidem vykládat něco nového? Cožpak nemáme střežit poklad víry, posvátnou katolickou tradici? To je jistě pravda – posvátná tradice naší katolické víry je pro nás závazná a naprosto nedotknutelná. Ale tady jde o něco jiného: My nemáme lidem vykládat něco nového, ale máme posvátnou katolickou tradici vykládat nově, novým způsobem

            Bratři a sestry, jak to tedy máme dělat? Jestliže je náš život oživo­ván Duchem svatým, jestliže se mu otevíráme v modlitbě, pak Duch svatý se v nás rozeznívá novým způsobem. Vždyť ve Svatých Písmech čteme tato slova: Do úst mi vložil novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu. Hos­podinu chci zpívat novou píseň, neboť je velmi vznešený. O Duchu sva­tém vyznáváme, že on tvoří všechno stále nové – protože on je Život. Každý z nás proto potřebuje novou zkušenost s Boží milostí, aby se stal věrohodným svědkem Krista Pána.

            Moji milí, naslouchejme tedy dobře, jakou novou píseň vepsal Duch svatý do našich srdcí, a začněme tuto píseň zpívat nahlas. Lidé po­třebují naději věčného života. Místo ní se jim nabízí naděje zcestná, pohří­chu falešná. V poslední době je svět zaplaven filmy, které nás vedou k fa­lešným představám. Civilizace ve vesmíru, život v jiných galaxiích, schop­nost proměňovat své tělo v energii a přemísťovat se kdoví kam. Nesmíme přehlédnout, že je ve světě mnoho lidí, kteří věří v létající talíře a v mimo­zemské civilizace. Toto je pro řadu lidí mnohem víc přijatelnější, než při­jmout víru v Boha s mravními závazky. Ale co je na tom nejsmutnější, je skutečnost, že lidstvo sní o nesmrtelném životě v nových civilizacích, jako „supermani“ s  úžasnými schopnostmi.

            Bratři a sestry, jistě není náhoda, že má lidstvo v sobě takové touhy. Vždyť sám Bůh Stvořitel tuto touhu do nás vložil. Ano, sám Bůh nám přece slíbil nový život v duchovním, fantastickém, vzkříšeném světě. A Bůh nám tento nový život nejen slíbil, ale on nám ho také dá. Jenomže v tomto směru je lidská představivost úplně vedle. Protože Boží skutečnost daleko převyšuje možnosti naší představivosti a fantazie. Ani oko nevi­dělo, ani ucho neslyšelo, ani na lidskou mysl nevstoupilo, co Bůh připra­vil těm, kteří ho milují.

            Moji drazí, dovolil bych si tvrdit, že to, co svět v těchto vědecko-fantastických filmech nabízí, je jen ďábelské mámení a šalba. Je to mo­derní modla, nový falešný Bůh – elektronika, počítače, netušené možnosti. To  všechno může zajisté lidstvu posloužit, avšak nikdy se mu to nesmí stát Bohem! Boží moudrost je jiná – oproti té lidské pošetilé. Dokážeme najít způsob, jak lidem ukázat, že pro nás Bůh připravil něco daleko skvě­lejšího a úžasnějšího?

            Přátelé Boží, zajisté to dokážeme. Jenom je třeba, abychom dobře vnímali Ducha svatého, který nám dá moudrost, světlo a poznání, jak to dnešním lidem správně ukázat. V křesťanství musí v prvé řadě jít o uspo­kojení lidského srdce a nikoliv o uspokojení lidského rozumu. Člověk ne­potřebuje mít hlavu jako kompjútr, ale především potřebuje štěstí, lásku, cit a pokoj, který tento svět nemůže dát. Neboť stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a nepokojné jest srdce naše, dokud nespočine v tobě, ó Pane! Po­chválen buď Pán Ježíš Kristus.