Jdi na obsah Jdi na menu
 


15. neděle v mezidobí (cykl A)

13. 7. 2014

Jak je tomu s půdou mého srdce?

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! V dnešní radostné zvěsti nám Pán Ježíš vyprávěl o posluchačích kázání, jak špatně poslouchají. Kristus Pán nám říká, že pokud slovo Boží zůstává v lidech neplodné, není to vina semena, ani vina rozsévače, ale je to zaviněno špatnou a nepři­pravenou půdou našich srdcí.

            Moji milí, sílu Božího slova srovnává Pán Ježíš s ohněm, mečem a kvasem – a všechnu tuto sílu má Boží slovo i dnes. A já se ptám: Proč v naší generaci přináší Boží slovo tak malý užitek? Proč křesťanů na světě ubývá? Určitě to není proto, že by se málo rozsévalo. Každou neděli – a mnohdy i ve všední den – se káže v mnoha kostelech. Také ve vašich do­movech je zajisté dostatek náboženské literatury. Příležitostí dozvědět se o Kristu Pánu a jeho učení je tedy dost a dost.

            Bratři a sestry, a my se tedy můžeme ptát: Proč je Pán Ježíš i nám, křesťanům, stále víc a více někým neznámým?  Problém je v tom, že slovo Boží nelze přijímat bez náležité přípravy, bez po­třebného rozlišování. Proto se nyní vraťme k dnešnímu úryvku evangelia, kde nás Kristus Pán názorně učí tomuto rozlišování. V radostné zvěsti vidíme tři skupiny po­sluchačů slova Božího.

            Moji drazí, první skupina posluchačů Božího slova má srdce jako tvrdý okraj cesty. Tito lidé slyšeli už celou řadu kázání, ale žádné z nich je nezměnilo. Jejich srdce je totiž vydlážděno dlouhodobými návyky. Ani je nena­padne, že by se měli změnit, nic takového nečekají a ani to nechtějí. Ká­zání je pro ně doba, kdy se oddávají vlastnímu snění, myslí na svoje sta­rosti, jak se vypořádat s tím či oním. A tak se běžně stává, že většina po­sluchačů při opouštění kostelních dveří už ani neví, o čem se kázalo, neboť na slovo Boží dočista zapomněli. Jak si tohle vysvětlit? Přijdeš z kina a pamatuješ si celý děj. Přečteš napínavou knihu a vykládáš ji známým. Se­tkáš se s kamarádem a pamatuješ si, co ti povídal. Jak je možné, že po slovu Božím, po evangeliu, po kázání nezůstane v tvé paměti ani památka?

            Bratři a sestry, druhá skupina posluchačů Božího slova má srdce jako kamenitou půdu, kde je půda jenom na povrchu, mělká, kde nemá mnoho prsti. To jsou lidé, kteří si sice kázání zapamatují, a třeba se jim i zalíbí. Kázání je nadchne – ale vůbec je nezmění! Tito lidé chválí kněze, jaký je skvělý kazatel, ale podle jeho rad se neřídí. Zůstávají stále stejní – mělcí, povrchní.

            Moji milí, a konečně třetí skupina posluchačů Božího slova má srdce jako půdu zarostlou trním. To jsou lidé, kteří jsou sice duchovně hlubší, ale mají svůj život příliš zaplněný mnoha jinými věcmi. Tito lidé mají tolik práce, zálib, zájmů, že ne­mohou potřebovat, aby jim to Pán Ježíš chtěl předělávat podle svého evan­gelia. Tak se s ním hádají. Aby nemuseli evangelium poslouchat, hledají raději chyby na kazateli – kde se přeřekl, kde něco zapomněl, kde se spletl. A vždycky vyjdou z téhle kontraverze jako vítězové: já vím své a nedám si do toho mluvit!

            Bratři a sestry, a nyní se ptám: Kde se vlastně nacházejí ti lidé, u kte­rých slovo Boží padlo na úrodnou půdu? Asi vás překvapí, když vám nyní řeknu: to jsou ti z vás, kteří jste se poznali v některé z těch tří skupin! Po­kud totiž někdo z vás vždycky a za všech okolností zjistí, že takový přece není, že je lepší než ti ostatní – takový člověk je nadobro ztracený. Kdo neví, že je nemocný, ten se nikdy nemůže vyléčit. Avšak ti z vás, kdo dokážou své chyby rozpo­znat, uznat je, patřičně se zahanbit, a pak vroucně poprosit: Pane, jsem člověk hříšný, takhle už to dál nejde, co mám dělat, abych se změnil – ta­koví lidé jsou na  správné cestě. To jsou ti, kteří Boží slovo přijímají do svého srdce, a ono v nich přináší užitek stonásobný.

            Moji drazí, dnes tedy máme dost na přemýšlení každý sám o sobě: Jak je tomu s půdou mého srdce? Je půda mého srdce tvrdá jako okraj cesty, udupaná neochotou důkladně se na cokoliv soustředit? — Nebo snad je půda mého srdce kamenitá a mělká naší nerozhodností, takže brzo uschne, co jsme si dobrého umínili? — Anebo je půda mého srdce zarostlá trním zlozvyků a špatných návyků, které udusí všechny pokusy o konání dobra? — Nebo je půda mého srdce již hluboká poznáním a uznáním vlastních chyb, pevnou vůlí a  rozhodností vytrvat v tom, co si jednou umíníš? Je půda tvého srdce již zkropená potem sebezáporu a trénováním sebeovládání?

            Přátelé Boží, jak je tomu teda s půdou našeho srdce? Dobře uvažujme zde před Božíma očima, jak chceme být lepšími hospodáři na zahradě své duše. A naše předsevzetí, která tu dnes v duchu položíme na obětní misku se svými dary, ať jsou zcela rozhodná a jasná. Blahoslavení, kteří slovo Boží slyší a podle něho jednají, neboť jejich je nebeské králov­ství! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.