Jdi na obsah Jdi na menu
 


13. neděle v mezidobí (cykl B)

28. 6. 2015

Pokračování života

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Každý z nás potřebuje čas od času povzbudit svou víru v život věčný. A událost, o které vypráví dnešní evangelium, je právě takovým povzbuzením. Vnímáme zde dvě skupiny lidí, dva výrazné typy. Jeden typ lidí bychom mohli nazvat „po­hřebníci“, a přiznejme si, že často k nim patříme i my. Pohřebníci – to jsou lidé, kteří se majestát smrti snaží přikrýt věnci a stuhami.

            Moji milí, takoví lidé si říkají, ať má ten zesnulý alespoň krásný pohřeb. Rakev ať je dubová, věnce, kytky, stuhy – ať je jich co nejvíc. Trumpety, fanfáry, zpěvačky a ještě sólo na nějaký hudební nástroj. Hodně oslavných řečí. Hlavní je, když ten pohřeb bude pěkný a náležitě okázalý. Nakonec kdoví čeho byl ten náš zemřelý ušetřen, musíme tam všichni, už to má za sebou atd. Však to známe až moc dobře, takových pohřbů už jsme se za svůj život zúčastnili často. Tak tohle je to „pohřebnictví“. Tak tohle je nejčastější přístup lidí k majestátu smrti.

            Bratři a sestry, ale v tom dnešním evangeliu je ještě druhý typ lidí. Představuje ho otec zemřelé dcery – představený židovské synagógy Jairos. Tento muž to udělal jinak. Nedbal na krásný pohřeb, ale běžel za Ježíšem. Tento otec zemřelé dívenky věřil, že mu Pán Ježíš může po­moci. A skutečně se tak stalo. Pán Ježíš dal celý krásný pohřeb stranou a říká: „Neumřelať – jenom spí!“ A výsledkem byl smích všech těch „po­hřeb­níků“.

            Moji drazí, jsou mezi námi lidé, kteří by dali nevím co za to, kdyby Pán Ježíš přišel do jejich domu a řekl ta zázračná slova „neumřelať – je­nom spí“. Kdyby pronesl tak jako nad tou dívenkou: „Talitha kum! – Tobě pravím, vstaň!“ Kdyby pronesl nad někým, kdo je nám drahý ta krásná slova plná naděje. Já ti dávám ještě několik let života. Ano, takoví lidé jsou vděčni za každý rok života, za každý den, ba za každou hodinu života, a nepřestávají Bohu za tento nezasloužený dar života děkovat.

            Bratři a sestry, podobně jsme slyšeli ze starozákonní knihy Moud­rosti slova plná naděje: Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jako obraz vlastní přirozenosti.

            Moji milí, a všimněme si jedné důležité skutečnosti: Kristus Pán daroval dívce život, daroval jí ještě další několikaleté rozpětí života. A tím jí prokázal veliké dobro. A důležité je, že to dobro prokázal nejenom jí, ale vlastně nám všem. Obrací tím pohled každého z nás na cenu života zde a nyní. My křesťané jsme často obviňováni, že zdůrazňujeme život pouze po smrti. Že odvracíme pohled od života pozemského. A to je veliký omyl.

            Bratři a sestry, mějme za paměti, že život je pouze jeden jediný, ale má dva nestejně dlouhé úseky: první úsek života je zde na zemi – to je život před smrtí, a druhý úsek života je život ve věčné blaženosti – a to je život po smrti. Jedná se však stále o jeden jediný život, který má svůj smysl a svou cenu. A tak i ten krátký úsek života zde na zemi má svou vysokou cenu, má svou krásu. Všechny jeho maličkosti, slzičky i radosti, úsměvy i smutek, každá sklenice vody, každá skýva chleba – to všechno patří neodmyslitelně k lidskému životu.

Moji drazí, málokdo si povšimne, co následovalo po vzkříšení Jairovy dcerušky. Všichni přítomní „pohřebníci“ byli šokováni a vyděšeni. Vůbec nechápali, co se před jejich očima vlastně odehrálo. Zázrak, který Pán Ježíš učinil, je vyvedl dokonale z míry. A tak místo aby se radovali ze života, tak nechápavě hleděli. A Kristus Pán obrací jejich zrak a pozor­nost na ten nejzákladnější lidský projev – když jim říká „dejte jí jíst, vždyť už má hlad“. To byl projev lidskosti, který je zvlášť typický pro Pána Je­žíše. Vždy mu bylo líto zástupů i každého člověka, vždy se staral o ty nejzá­kladnější lidské potřeby.

Bratři a sestry, když se nad tím vším opravdu dobře zamyslíme, přesto se nám vkládá na mysl vážná pochybnost, vážná námitka: Ježíš vzkřísil Jairovu dcerušku k životu, probudil ji – jenomže ona stejně zase zemřela, a pak už nezasáhl. Podobně bychom mohli uvažovat o Lazarovi, jehož vzkřísil z mrtvých. Nakonec je jisté, že mnoho chlapců a děvčat v té době umřelo, a přesto je Kristus Pán nevzkřísil. Počet plačících maminek a nešťastných otců narostl od té doby do miliónů. Jejich děti Ježíš nevzkří­sil a všechny nemocné ženy neuzdravil. Takže se zdá, že se nás toto evan­gelium už vlastně netýká. Jako by se do našich srdcí vkládala nedůvěra, skepse, pochybnost.

            Moji milí, co říci na tuto vážnou pochybnost? Opravdu se nás to už netýká? Ve skutečnosti se nás to týká! Představme si takovouhle situaci: Jedeme v noci po dálnici. Jedeme dlouhou trasu – a pořád nic. Člověk po­malu propadá nejistotě, zda jede správným směrem. A najednou ze tmy vystoupí ve světle reflektorů tabule, ukazatel směru, a zase zmizí ve tmě. Ale něco důležitého se stalo: my už přesně víme, na čem jsme. My už přesně víme, kam ta temná cesta vede – přesně už víme, že jedeme správ­ným směrem.

            Bratři a sestry, a právě toto vzkříšení Jairovy dcery a ještě jiná vzkří­šení jsou takovýmto znamením, takovým ukazatelem směru pro nás. Tato vzkříšení z mrtvých nám říkají: Na konci té temné cesty, které říkáme umírání, je Někdo, kdo ti daruje pokračování života. Ty ve smrti usneš jako člověk, který prožil těžký den. Budeš se na lůžku obracet, budeš mít těžké sny, potit se, prožívat nepříjemné pocity – ale až se konečně pro­budíš, probudíš se do lahodného a krásného jitra.

            Přátelé Boží, a to je smysl dnešního evangelia, to je smysl všech zázračných uzdravení a vzkříšení z mrtvých, které Pán Ježíš za svého pu­tování po této zemi učinil. Probudí nás něžná ruka Krista Pána, probudí nás jeho příjemné slovo „Talitha kum – tobě pravím, vstaň“. Vstaň, a pojď se mnou do nové věčné vlasti, plné světla a lahodné vůně. Pojď se mnou do nového života! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.