Jdi na obsah Jdi na menu
 


11. neděle v mezidobí (cykl C)

16. 6. 2013

Život ve víře

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Často slýcháme stesky, že je v naší společnosti čím dál tím více nevěřících lidí. Jistě že pod pojmem „nevěřící“ chápeme lidi, kteří nevěří v Boha. Ale kdybychom to vzali do důsledku, tak vlastně neexistuje nevěřící člověk. Ať si to kdo přizná nebo ne, každý prostě něčemu věří. Každý člověk věří něčemu či někomu – ji­nak by nemohl vůbec žít.

            Moji milí, k tomu vám povím malý příběh: Na faru přišli snoubenci na přípravu ke sňatku. Mladý muž prohlásil, že je katolík, ale slečna říká, že nevěří v nic. Kněz se usmál a odpověděl: „Ale věříte, jistě v něco věříte. Například jistě věříte svému snoubenci, jinak byste si ho nechtěla vzít. Jistě věříte, že si spolu založíte pěkný domov, jinak byste se nevdávala. Jde jen o to, jestli se oba dokážete shodnout, jak si ten šťastný domov předsta­vujete.“

            Bratři a sestry, každý, kdo žije, je nějakým způsobem věřící. My, křesťané, věříme v Boží lásku, věříme v moc a sílu dobra. Jiní lidé věří v moc peněz a protekce. Další zase věří horoskopům a amuletům. Kde není víra v Boha, nastupuje víra v pověry – a v tom je ten podstatný rozdíl. A svatý Pavel to v dnešním čtení říká velmi krásně a výstižně: „Já žiji ve víře v Syna Božího, který si mě zamiloval.“ A my, křesťané, k tomu můžeme dodat: Ano, i my chceme žít ve víře v Syna Božího!

            Moji drazí, víra v Syna Božího, našeho Pána Ježíše Krista, nás osvo­bozuje od pověr, od strachu ze zla. Víra v Syna Božího nás učí správ­nému vztahu k sobě i k lidem kolem nás. A dnešní evangelium je velikou školou tohoto krásného života v duchu víry. Hlavním motivem je vyprá­vění o odpouštějící moci lásky. Odpuštění totiž umožňuje nový začátek, nový život. A platí to všude – mezi manželi, v pracovním kolektivu, mezi kamarády a přáteli. Kde je odpuštění, tam je opravdová láska a tam pře­bývá Bůh.

            Bratři a sestry, v tom dnešním úryvku evangelia je naznačena i poně­kud překvapující druhá strana mince: Komu se méně odpouští, ten méně miluje. Ten farizeus Šimon byl nesporně slušný a korektní člověk, který nic špatného neprovedl. On nikdy nepotřeboval odpuštění a také ho nikdy nezažil. A tak nebyl schopen soucitu s hříšným člověkem, nedokázal mu odpustit a mít ho opravdu rád.

            Moji milí, mohli bychom to říci i takto: odpuštění věřitele a láska dlužníka – to je k nerozpoznání, to se vzájemně prolíná a podmiňuje. To je vzájemná zpětná vazba. Tady neplatí zásada: napřed ty, a potom i já. Tady platí jiné pravidlo: Ten, kdo má opravdu druhého rád, ten odpouští. A komu se odpouští, ten má toho druhého rád. Vzájemně se prolíná láska a odpuštění. Můžeme říci, že odpuštění je podoba a způsob opravdové lásky k bližnímu.

            Bratři a sestry, jenomže dosud v nás žije ta farizejská zbožná výluč­nost. Dosud ještě rádi povyšujeme takzvaně „dobré“ křesťany nad „špatné“ hříšníky. A tak bychom se dnes měli hledat nejen v té hříšnici, která byla zahrnuta Ježíšovou láskou a odpuštěním, ale také ve farizejovi Šimonovi, který nedokáže odpustit, a proto je nebezpečí, že ani jemu nebude odpuš­těno.

            Moji drazí, a ještě si připomeňme jednu důležitou věc: Dnešní evan­gelium nás učí nejen to, jak zvládnout svou přítomnost, ale také jak se máme postavit ke své minulosti. Řada lidí totiž jde svým životem s tváří obrácenou zpět, do minulosti. Jak často říkáme: Měl jsem to tehdy udělat úplně jinak! Kdybych byl tenkrát to a to udělal, a to a to kdybych raději nikdy neudělal! Minulost je pro některé lidi mnohem důležitější a „přítom­nější“, než právě prožívaná současnost. A přitom nejdůležitější je žít právě tady a právě teď, v přítomném okamžiku. Jistě, je třeba se z minulých chyb poučit, je důležité svých minulých chyb upřímně litovat, ale mnohem důležitější je dokázat přijmout odpuštění – dokázat odpustit druhým lidem, ale také odpustit sám sobě.

            Přátelé Boží, je tedy nezbytné, abychom dobře pochopili, že teprve tehdy, když se zbavíme zátěže minulosti, když přijmeme odpuštění, bu­deme moci žít opravdu novým životem. A to je ten blažený stav, který dnešní evangelium nazývá pokojem. Pán Ježíš té ženě říká: Jdi v pokoji! A kdo se naučí jít svým životem v tomto Ježíšově pokoji a míru, ten je i sám schopen odpouštějící lásky. Uvěřme Pánu Ježíši Kristu, věřme v moc jeho lásky a sami také lidem kolem nás tuto lásku prokazujme, abychom se jed­nou všichni mohli sejít v nebeském království spravedlnosti, lásky, milosr­denství a pokoje, kde už nebude bolest, utrpení a pláč, ale kde se všichni budeme radovat až na věky věků. Amen.