Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. neděle v mezidobí (cykl C)

9. 6. 2013

Ježíšovy zázraky a naše víra

            Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Jeden moudrý člověk řekl, že lidský život je jako chůze provazolezce mezi zrozením a smrtí. Co je vedle toho lana, co je za ním? Je smrt konec našeho bytí? Slovo Boží nás dnes vybízí k víře v Život, kterým je Ježíš Kristus – v Život, který překonal smrt.

            Moji milí, v prvním čtení jsme slyšeli, jak prorok Elijáhú vášnivě bojo­val za víru v jednoho univerzálního Boha – Jahve, stvořitele světa a dárce života. Neohroženě se stavěl proti dobové módě – kultu boha smrti, kanaánského Baala. Baalovi životy obětujete, říká prorok, avšak Jahve život dává a zachraňuje. A na pozadí tohoto vyprávění ze Starého zákona o proroku Elijáhú se v evangeliu ukazuje, že Ježíš Kristus je vskutku Pán – Pán života a smrti, zvěstovatel svého milosrdného nebeského Otce.

            Bratři a sestry, za Ježíšových časů byly zázraky oporou víry a ja­kousi „legitimací“ kazatele. A my se můžeme ptát: Jsou i dnešnímu křes­ťanu – a mám na mysli především mladou generaci – oporou víry? Čím méně se v zázraky věří, tím více se tohoto slova používá. O zázracích čte kdekdo v novinách: píší o zázracích moderní vědy, techniky, o chirurgovi se zázračnýma rukama a na poslední stránce novin jen zázrakem zvítězilo to či ono mužstvo ve včerejším fotbalovém utkání.

            Moji drazí, zázrak proto dnešního člověka nijak nevyvede z míry. Kdyby stálo v novinách, že někdo vzkřísil mrtvého, zauvažoval by, že měl asi dobře zařízenou resuscitační stanici a zda použil masáže nebo trans­plantace srdce. Proto mluvit dnes o zázracích v teologickém slova smyslu znamená leda ztížit lidem přístup k víře. Zázraky by nemusely nutně být oporou víry, ale spíš pohoršením.

            Bratři a sestry, kdyby dnes přišel Pán Ježíš a dělal ty zázraky, o kterých čteme v Písmu svatém, co by asi způsobily? Obrácení lidstva? Kdyby například dnes rozmnožil chleby, měl by nejspíš na krku vyšetřo­vání, jestli má povolení k zavádění velkovýroby. Kdyby utišil bouři na moři, pídili by se po něm agenti všech velmocí a odvezli by ho někam do vojenské laboratoře, aby jim připravil moderní válku.

            Moji milí, jenže Kristus Pán by takové zázraky dnes nedělal. On jimi tenkrát odpovídal na konkrétní situaci – na bídu a trápení lidí kolem sebe, a svými zázraky jim pomáhal. Problém naší generace není nedostatek chleba, ale jeho špatné rozdělení lidem. Musíme si velmi dobře uvědomit, že Ježíšovy zázraky nejsou podstatou jeho radostné zvěsti. Ta podstata je jinde. Ověřme si to třeba na vzkříšení vdovina syna v Naimu. To nejdůle­žitější není vzkříšení synka té vdovy – vždyť on jistě za nějaký čas přece jen zase zemřel a jeho maminka umřela také. Jádro této události je v prosté větě, která může snadno uniknout naší pozornosti: Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto.

            Bratři a sestry, jádrem Kristova evangelia není překračování přírod­ních – tj. Božích – zákonů. Jádrem Kristova evangelia je poselství o lásce. Poselství o tom, že Bůh má soucit s člověkem a s jeho trápením. Proto kdyby Kristus dnes znovu přišel viditelně na svět jako Mesiáš, vystihl by, který největší zázrak bychom dnes všichni potřebovali: Myslím, že budete souhlasit, že největším zázrakem a také zázrakem nejpotřebnějším by bylo, kdyby Kristus Pán oživil zmrtvělá a zkamenělá srdce lidí. Kdyby byli schopni se mít rádi, být na sebe laskaví, být k sobě navzájem slušní, být pozorní jeden k druhému. Zkrátka a dobře – vyléčení lidských srdcí, aby si lidé mohli navzájem věřit.

Moji drazí, jenže tento zázrak uložil Pán Ježíš vykonat nám – kaž­dému osobně. Stanovil, že jeho provedení je poznávacím znamením křes­ťanů: „Podle toho pozná svět, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“ Otázka, kterou každému z nás dnes Ježíš klade, tedy zní: Udělal jsi tento zázrak sám na sobě? Máš rád své bližní – ať už ty doma nebo ty, které máš kolem sebe v práci?

Bratři a sestry, a my si možná v duchu říkáme: Cožpak o to, já to uznávám, že je to největší a nejhezčí věc – mít rád a tak dále. Jenže zrovna u nás doma to nějak valně pro tento zázrak nevypadá. Moje žena bývá často protivná, že to dál nejde. Můj manžel – škoda slov, kolikrát bych od něho nejraději utekla! U nás to prostě nejde. A v práci? Tam mám taky smůlu. To byste museli znát, s jakými lajdáky a nepřejícími a venkoncem zlými lidmi musím dělat! U mne to zkrátka nejde, mít rád bližní kolem sebe.

            Moji milí, jenže pravá láska začíná teprve tam, kde nedostatky druhého vidíme. Taková „láska“ v uvozovkách, kde lidé jsou jeden do druhého slepě zahleděni a nevidí nalevo ani napravo – to je zamilovanost, to jsou líbánky, to jsou lidé v transu. To není stav přirozený. Přirozený stav začíná teprve tehdy, až začnou vidět chyby, nedostatky a lidské slabosti jeden na druhém. Tady začíná místo pro tvou lásku: vidět nedostatky dru­hého a mít s ním soucit. Vidět, co je na tom druhém odumřelé, tak jako Kristus Pán viděl vdovina synka mrtvého, a je ti toho člověka líto – právě proto, že mu to či ono schází; právě proto, že není dokonalý, že potřebuje tvou pomoc. Tady začíná ten velký zázrak, který se jmenuje LÁSKA LIDÍ MEZI SEBOU. Není to tedy překážka lásky, když lidé kolem tebe mají chyby, ale naopak: je to podmínka k tomu, abys je mohl mít účinně rád. Láska, to je obětování sebe druhému.

            Bratři a sestry, to co se bude dít za chvíli u oltáře a co se koná při každé mši svaté před našimi zraky, to je také oběť. To je ta největší oběť lásky. Ten, který se tu za nás a pro nás obětuje, aby nám dal nového ducha do všedních dnů, ten by nám mohl říkat: Ty mně dlužíš uctivou modlitbu, ty mně dlužíš za ten týden moc věcí, cos měl udělat a neudělal jsi, anebo cos neměl dělat a přece jsi dělal… Jenomže Ježíš nám tohle neříká. Ježíš se ke všem obrací se slovy: Hle, já jsem Beránek, který snímá vaše hříchy.

            Přátelé Boží, a právě toto je podstata křesťanské lásky: být berán­kem, který snímá hříchy. Srovnejme si tedy při této oběti krok s Kristovou láskou, a odcházejme domů s radostí, že to, co neseme každodenně, bře­mena toho druhého vedle sebe, je totéž, co dělá Pán Ježíš. Že takto napl­ňujeme zákon Kristův, od tohoto času až na věky věků. Amen.