Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. NEDĚLE ADVENTNÍ (cykl A)

1. 12. 2013

Udělat ten krok

Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Když se řekne slovíčko AD­VENT, představíme si pod tím leccos: Ti dříve narození si snad vzpome­nou na to, jak v adventu svého mládí třeba každé ráno spěchali zasněženou krajinou na roráty. Ti později narození si možná uvědomí, co je během těch necelých čtyř týdnů adventu čeká: uklízení, zdobení, pečení, vaření, fronty v obchodech a k tomu všemu nakonec ještě zpověď, které se celý rok „poctivě“ vyhýbali. A děti? Některé z nich se možná už dnes vidí pod vánočním stromečkem.

            Moji milí, advent je nádherná doba. Je to doba, ve které očekáváme Kristův příchod. Nejen ten příchod o vánocích! Dnešní úryvek radostné zvěsti nám připomíná, že stejně – ba ještě více – máme očekávat Kristův příchod na konci času. Advent znamená velikou touhu a zároveň velikou radost z toho, že Pán přijde!

            Abychom pochopili krásu a hloubku adventu, musíme se vrátit hodně zpátky, až do doby prvních lidí Adama a Evy. Oni selhali. Přišli o štěstí, které u Boha měli. A už tam, v tom pohádkovém ráji, hned po se­lhání – hned po tom nešťastném pádu – se ozývá první radostná zvěst: pří­slib Vykupitele. Lidé na něho čekají. Těší se. A Ježíš o těch prvních křes­ťanských Vánocích skutečně přichází. A pak zase znovu. Kristus Pán od­chází k nebeskému Otci a slibuje, že přijde zas. Ne už jako bezmocné Dě­ťátko, ale jako přísný Soudce: Odtud přijde soudit živé i mrtvé...

            Bratři a sestry, víte, co je zajímavé? — První křesťané se ani to­hoto Kristova příchodu nebáli. Oni totiž věděli, že ten, kdo s Kristem a podle Krista žije, ten se ho nemusí bát ani jako Děťátka, ani jako přísného Soudce. Proto zvláště první doba křesťanská byla nesena obrovskou tou­hou: MARANA THA! Pane, přijď! Avšak čím více se potom lidé vzdalo­vali ideálům křesťanského života, čím více zvětrával a vychládal jejich vztah ke Kristu Pánu, čím více se nechávali pohlcovat duchem tohoto světa, tím méně se na Kristův příchod těšili. Začalo se objevovat něco, co prvním křesťanům bylo zcela cizí: strach z Boha. Ale křesťan nemá a ne­smí žít ve strachu! Tak žijí pohané. My, křesťané, máme a musíme žít láskou! Ovšem na druhou stranu je zcela jasné, že tam, kde se vytrácí láska, tam na její místo nastupuje strach.

            Moji drazí, máme před sebou více než tři týdny radostné a nadějné doby svatoadventní. V této požehnané době máme jaksi ve zkratce prožít to očekávání a tu naději, které měl starozákonní lid i první křesťané. Máme se znovu a znovu propracovat k té obrovské touze po Kristu: MARANA THA! Pane, přijď! Máme znovu a znovu do hloubky prožít to, co tak často říkáváme při mši svaté po proměňování: Na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste! A já se k tomu nebojím dodat: Na tvůj příchod nejen čekáme, ale těšíme se, Pane Ježíši Kriste! Na ten příchod o Vánocích, ale i na ten příchod ve chvíli naší smrti a ve chvíli, kdy staneme před soudnou stolicí Boží.

            Bratři a sestry, jestli zatím nemáme odvahu toto z celého srdce říci, jestli se ještě bojíme říci, že se těšíme na Kristův příchod, pak se nechejme povzbudit slovy největšího světce křesťanského starověku. Víte, kdo byl tím světcem a velikým myslitelem? — Nikdo jiný, než hipponský biskup svatý Augustin. Ano, moji drazí, právě pro tuto chvíli nám svatý Augustin píše: „Co je to za lásku ke Kristu, bojíme-li se, aby nepřišel? Neměli bychom se, bratři, stydět? Milujeme, a bojíme se jeho příchodu. Milujeme ho pak opravdu? Nebo máme raději své hříchy? Nuže, ty hříchy mějme v nenávisti a milujme toho, který přijde hříchy trestat. Přijde, ať chceme nebo nechceme. Že nepřichází hned teď, neznamená ještě, že nepřijde. On  přijde, ale nevíme kdy. Když tě však najde připra­veného, nevadí, že to nevíš.“ Tolik slova svatého Augustina.

            Přátelé Boží, položme si ruku na srdce a přiznejme si, že je tomu opravdu tak. Adventní poselství není strašidelné. Adventní poselství je ra­dostné a plné naděje. Tu radost a tu naději vám všem moc přeji. Prožijme posvátnou dobu svatoadventní opravdu dobře. Jedno víme zcela jistě: Když my uděláme ke Kristu jeden krok, on jich k nám udělá dalších deset. A to je radost! Ale také je to pro nás výzva: Udělej ten první krok! A tak tedy s radostí vykročme a s touhou očekávejme příchod Toho, který byl, který je, a  který bude až na věky věků! Amen.