Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maria a strach

19. 5. 2015

            Milovaní bratři a sestry, drazí ctitelé a děti Panny Marie! Biblické vyprávění o prvních lidech v ráji nadělalo mnoha lidem těžkou hlavu. Ostatně nejen přírodní vědy, ale i současná biblická teologie nám vysvětluje, že tam nejde o líčení historických událostí, ale o velkolepý obraz. Obraz, který s geniální jedno­duchostí a zhuštěností předvádí osudové typy v historii lidského rodu, Stvořitelův záměr korunovat své veliké dílo stvoření člověkem, učiněným k obrazu a podobě Boží. Duchovní jas, vznešenost, plnost lásky, radost z existence – tím vším se stvořený člověk podobá svému Bohu-Stvořiteli, který je člověku dárcem pravé blaženosti. Potom následuje odpad člověka od této jistoty a blaženosti – a člověk ztrácí ráj. A po této ztrátě ráje padá na člověka tíha života celého lidského rodu, totiž nejistota, bolest, úzkost, strach – a nakonec smrt.

            Moji milí, to biblické líčení je zajímavé ještě v jednom ohledu. Nedo­čteme se tam, jakým způsobem první lidé v ráji vyjadřovali svou bla­ženost. Zato vyprávění o jejich prvním pádu je velice výmluvné. Čteme, jak se oběma otevřely oči a poznali, že jsou nazí. Čteme, že se člověk se svou ženou schoval před Hospodinem pod zahradní stromy. Ano, dvě věci se zde ukazují: stud a strach. Styděli se a báli se trestu. A následuje Boží rozsudek: Nad mužem, že se od nynějška bude těžce živit po celý život a v potu tváře jíst svůj chléb. Nad ženou, že v bolestech bude rodit děti. Tedy tíha, lopota, starost a bolest.

            Bratři a sestry, všimli jste si někdy u malých dětí, jak vyjadřují své pocity? Když je jim dobře, tak se smějí, skotačí, laskají se – ale slovem nevypovědí: raduji se, jsem šťastný, je mi veselo. Avšak první vědomé a slovní vyjádření citového zážitku u dětí je: Já se bojím. Chcete třeba na dítěti: běž tam a tam, vylez nahoru, skoč dolů – a dítě na to odpoví: „Já se bojím.“ Jak je toto velice blízké tomu biblickému vyprávění o ráji! Pro radost a štěstí celkem není slov. Ale jakmile člověk ztrácí záštitu jistoty a bezpečí, nejenže pocítí strach, ale ví o svém strachu a dokáže ho pojme­novat slovem. Strach a úzkost je u člověka stálým a trvalým průvodcem pocitu jeho existence. Napovídá, jak se lidské bytí stále cítí něčím ohro­ženo. Předznamenává bolestný zánik, totiž smrt.

            Moji drazí, z tohoto poznatku se živí moderní filozofie takzvaného existencialismu. Je to filozofie značně pesimistická, která člověka – už tak dost obtíženého a sklíčeného, skličuje ještě více, až k beznaději. Jedinou odpověď na to máme my, křesťané: narodili jsme se svatým křtem do bez­pečné naděje v Kristu Pánu. V tom Kristu Pánu, který už tehdy, když žil mezi námi v lidském těle, byl vtělenou útěchou, zvěstovatelem radosti. Kolikrát v Bibli čteme jeho slova: „Proč se bojíte, malověrní?“ Pán Ježíš hrozí zkázou a odsudky vrhá na hlavu jen pyšným a pokrytcům – nikdy však ne slabému hříšníku, který se pro své hříchy trápí. Pro takové lidi má Kristus Pán jen slova odpuštění a naděje.

            Bratři a sestry, ale nic naplat – to, jak ve skutečnosti prožíváme své všední dny, je stále kořeněno úzkostí, strachem a starostí. Starostmi o život a  zdraví, o chléb a dům, o děti, o budoucnost. Ale taky starostí o nesmr­telnou duši a o její spásu. Dnešní doba bývá označována jako věk strachu a úzkosti. Dvě obludné světové války v jediném století, vyvražďování ná­rodů, nepřetržitá řada tzv. „malých“ válek – malých, ale s obrovskými hrů­zami. Stíny překomplikované civilizace, atomové bomby, mezinárodní terorismus – to všechno člověka tlačí dolů, straší ho to a drtí ho to. Bře­meno strachu a starostí nesl a nese člověk za všech dob.

            Moji milí, a my se můžeme ptát: Bylo tomu jinak s Pannou Marií – s ženou, která byla vyňata z dědičného hříchu a která byla vyvolená
za Matku Božího Syna, Spasitele Ježíše Krista? Odpověď nás možná pře­kvapí: Ne, vůbec tomu s Pannou Marii nebylo jinak! Vždyť si to vezměte: Maria vedla život chudého lidu. Pro svou těžkou hodinku nenašla ani pří­střešek. Prchala se svým synkem do vyhnanství. Žila v tísni. A když její dospělý Syn nastoupil své poslání, byly to pro ni jen starosti a odříkání. A nakonec ji čekalo to, co je pro každou matku nejstrašnější: viděla svého Syna umírat. Ano, Panna Maria nebyla ušetřena ničeho – kromě jediného: Byla ušetřena nejistoty spásy. Právě té starosti a toho strachu, které jsou vlastně v základech všech našich starostí a obav, byla Maria ušetřena.

            Bratři a sestry, podíváme-li se až na dno všech lidských těžkostí, ta největší těžkost tkví právě v tom, co zdrtilo první lidi v ráji: Ta největší těžkost tkví v hříchu, v útěku před Bohem, ve strachu z Boha. Všechny ostatní strachy a obavy se týkají věcí, které určitě dřív či později pominou. Avšak strach a starost o samu podstatu života, která je věčná, která je Boží – pro takový strach a starost není pomoci ani léku v ničem, co nám může poskytnout tento svět. Kristus Pán však volá: „Proč se bojíte, malověrní?“ Vždyť přece Kristus přišel na tento svět k nám a kvůli nám. Právě proto, že my lidé jsme slabí a nedokonalí, že jsme hříšní. Právě proto, že sami ze  svých sil nejsme schopní podstatu života uchránit a zachovat. Kristus Pán tak činí pro nás a za nás. Ukázal nám a svou smrtí na kříži stvrdil jistotu v tom, že máme věčného Otce v nebesích.

            Přátelé Boží, a pro naši útěchu a posilu nám na témže kříži dal i svou Matku Pannu Marii. Dal nám svou Matku jako ručitelku naší naděje. Proč se tedy staráme tak úzkostlivě? Proč se bojíme, proč jsme tak malo­věrní? Maria, útočiště hříšníků; Maria, uzdravení nemocných; Maria, po­mocnice křesťanů – veď nás k svému Synu, pod jehož křížem končí všechna naše starost a všechen náš strach, a kde počíná naše vzkříšení. Ó, Maria, beze hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme! Amen.